|
|
Jindřich Štreit, fotograf
Jste takový rozkošatělý renesanční typ. Přesto – k čemu se
vaše aktivity upínají především?
Stále dominuje fotografie a s ní spojená vesnická tematika.
V poslední době jsem se také věnoval těžké práci v továrnách.
Projekty se týkaly i divadla a problematiky cizinců u nás.
Vyučuji na Slezské univerzitě v Opavě, na Institutu tvůrčí
fotografie, a bývám zván na různé přednášky, sympozia i
fotografické dílny. Nedám si pokoj ani s výstavami. Nemám na
mysli jen ty svoje, ale pomáhám i studentům a dalším umělcům.
Mnoho let připravujeme s kolegy výstavy nejen v Sovinci, ale i
v olomoucké galerii Amadeus, kde představujeme především
studenty opavského Institutu. Často také zahajuji výstavy
v Bruntále, Opavě, Ostravě, v Rýmařově.
Dokážete doslova chrlit jednu vernisáž za druhou, takže se
mnohdy jednotlivé výstavy překrývají. Sám jsem byl svědkem
toho, když jste takřka současně otevíral dvě své expozice na
festivalu Divadelní svět, do čehož jste dokázal vklínit
aktuální výstavu, která mapovala svět handicapovaných. Dá se i
v takto odlišných tématech ve výsledku vystopovat nějaký
společný jmenovatel?
Jistě máte na mysli výstavu Jedno světlo, která měla nedávno
premiéru v Brně – Lužánkách, potom v Praze, následoval kostel
u sv. Salvátora a v Emauzích. Vybral jsem deset fotografií,
které byly instalovány na výstavách ve velkých formátech. Ty
korespondovaly s keramickými objekty handicapovaných na téma
živly. Pojítkem mých výstav by nejspíše bylo divadlo. Když
totiž fotografuji obyčejný život, obyčejný svět, snažím se to
zachytit jako „velké divadlo“. Naopak snímky ze skutečného
divadla zase asociují spíše běžný život.
Vaše fotografie jsou sice kopií reality, přesto se vždy
zdůrazňuje, že v sobě skrývají jakési poetické tajemství. Jak
byste je charakterizoval?
To tajemství nejspíš vidím v zachycených tvářích a v jejich
duševních pohnutích. Záleží na tom, jestli ona fotografie
dokáže tajemství vypovědět. Všichni jsme fotografovatelní, ale
zdaleka ne každý je nositelem myšlenky, kterou chci do záběru
vložit. Vyhledávám takové typy, které jsou nositeli tohoto
tajemství. Je to něco mezi nebem a zemí. Nedá se to přesně
popsat, je to fluidum člověka, jeho výraz, který odráží, co
vše prožil. Nacházet takové tváře není lehké. Potkávám
množství lidí, ale jen jeden v sobě ukrývá ono tajemství. Tomu
pak věnuji svou energii.
Jaký je klíč k objevení takového jedince?
Slovně ho nepopíši, je to otázka napojení se, respektive
vcítění, musí zkrátka přeletět jiskra. Přiznávám, že jsem
poskytl rozhovorů bezpočet, ale ještě nikdy jsem neodpovídal
v tak jemných polohách jako tentokrát.
Vaše fotografie jsou v drtivé většině černobílé. Domníváte se,
že kontrast černé a bílé ono tajemství zvýrazní více než
barevný snímek?
Jsem přesvědčen, že ano. Barevná fotografie je totiž
realistická. Ona člověka vykreslí tak, jaký ve skutečnosti je.
Černobílá leccos skryje, takže mohu pracovat s psychologií. Na
druhé straně i ta černobílá fotografie má mnoho valérů, proto
dokáže skutečnost abstrahovat nepoměrně více než plné spektrum
barev. Z toho důvodu je takových devadesát osm procent mých
snímků černobílých, pouze zbývající dvě procenta jsou vyvedena
barevně. Na lékárnických vahách jsem zvažoval moment, kdy
barva je opravdu barvou, kdy je nezbytná pro zamýšlené
vyjádření. Mám pocit, že v současné době se barvy zneužívá.
Černobílý snímek není tak řvavý, je svým způsobem tišší. Po
celý život, co fotografuji, hledám to tajemství, ale s ním se
rovněž váže jakési ticho. Hledám meditaci, kontemplaci, v tom
šíleném zmatku a běhu hledám tu setinu sekundy, která se
objeví, aby mi dala možnost zamyšlení.
Černobílé fotografie v sobě skrývají jakýsi smutek.
Černobílému vidění světa jste zůstal věren i za více než
dvacet let trvání současného režimu. Je to projev i nějakého
vašeho vnitřního smutku nad tím, kam vše spěje?
Nepolitizoval bych to. Můj vnitřní smutek se odvíjí – a bude
to znít paradoxně – od radosti ze života, přičemž za radostí
bývá někdy smutek. Protože takto skutečně žiji, koncepčně
usiluji o to, aby se tato dvojpólovost promítla i do mé
tvorby. Snad každý člověk se pohybuje v jakési sinusoidě.
Pozitivně nabíjet mohou vhodní lidé, mně dodává energii
tvoření.
Vraťme se k divadlu. Který jeho žánr je vám nejbližší?
Současný ředitel brněnského Národního divadla Daniel Dvořák
sleduje mou tvorbu spoustu let. Ještě jako ředitel Státní
opery Praha mě požádal o fotografické zvěčnění tohoto stánku
Thálie. A tak jsem tam více než rok jezdil a z množství
materiálu byla vydána kniha Za oponou. Protože mám velmi rád
hudbu, toto téma mě velmi silně zaujalo. To ale neznamená, že
by mi byly jiné divadelní žánry cizí. Třeba brněnský Provázek
je další mou srdeční záležitostí. V osmdesátých letech, kdy
jsem nesměl učit a pracoval jsem na státním statku jako
dispečer, kompenzoval jsem zákaz své pedagogické práce tím, že
jsem vždy od podzimu do jara organizoval pro zaměstnance
statku zájezdy. Nebylo jich málo, za celou sezonu zhruba tak
sto padesát. Vymýšlel jsem program, kam za kulturou, za
divadly nejrůznějších žánrů. Navštívili jsme všechna
představení Provázku, slyšeli mnoho koncertů, a to jak vážné,
tak populární hudby, prošli ateliéry a výstavy.
Vaše činnost je velmi rozkošatělá, vydáváte katalogy i knihy.
Jedna z posledních se jmenuje Cesta domů. Už samotný název
vzbuzuje zvědavost…
V různých zemích a nakladatelstvích mi vyšlo třicet knih.
Cesta domů byla vydána v brazilském Sao Paulu. Texty
k fotografiím napsal architekt Václav Hlaváček, překlad do
portugalštiny a úvod připravila Eva Batličková. V Brazílii
stanovili podmínku, že fotografie budou doplněny texty. Dlouho
jsem váhal a hledal, až vše vyřešila šťastná okolnost, že
dlouhodobě spolupracuji s architektem Václavem Hlaváčkem,
který fotografie doplnil krátkými filozofickými texty ze
života, jak jej sám poznal. Shodli jsme se dokonale. Žili jsme
stejnou dobu a podobný život. Propojení bylo až neuvěřitelné.
Je o vás známo, že hodně cestujete a netajíte se tím, že kromě
manželky Agnes vám zpravidla dělá společnost rozhlas. Jaký
vztah máte k tomuto médiu a vůbec, jaké žánry si při svém
putování dopřáváte?
Jezdím často autem. Poslouchám rozhlas, především stanici
Vltava. Je to stanice, kterou bych mohl nazvat univerzitou.
Úžasné. Už když slyšíte příjemné hlasy moderátorů, fundované
recenze, kvalitní hudbu mnoha žánrů, máte pocit, že jste se
ocitli v jiném světě.
Váš kladný vztah k hudbě zdědila i vaše dcera Monika,
flétnistka, která nyní žije v Portugalsku…
Zatímco mými hlavními zálibami kromě fotografování samozřejmě
zůstávají film, divadlo a výtvarné umění, Monika se upsala
hudbě. Často vystupuje v duu se skvělým portugalským
kytaristou Pedrem Rodriguesem. Nechci teď, aby to vyznělo jako
otcovská pýcha, ale oba instrumentalisté nastudovali asi sto
sedmdesát skladeb, z nichž mnohé provedli v řadě prestižních
světových koncertních sálů včetně Carnegie Hall, Salle Cortot
v Paříži nebo Concert Hall v Tchaj-peji. Na druhé straně
koncertují třeba i v Kroměříži, na Ostravských dnech nové
hudby nebo v Bratislavě. Monika hraje také v lisabonském
seskupení mladých hudebníků, kteří se věnují současné hudbě.
Tento soubor se jmenuje Sond‘ Ar–te a koncertuje po celém
světě.
Vladimír Čech, publicista
Foto Jarka Šnajberková (barva), Jindřich Štreit (čb)
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 4. září. |
