|
|
 Pravdivá
zpráva o Přední Kopanině
„Co vy to tam v té Praze děláte?“ ptávají se nás pravidelně
naši moravští příbuzní, když se setkáme. To víte, bydlíme v
hlavním městě, a jak se říká, ryba páchne od hlavy...
„My?“ bráníme se otázkou a snažíme se setřát ze svých beder
odpovědnost za to, co se dozvídají ze zpráv. Marně přidáváme
nějaký vtip; málokdy bývá oceněn, neboť příbuzní kladou otázku
opravdu vážně.
„Co my to v té Praze děláme?“ ptám se teď tréninkově sám sebe
při cestě na Moravu v předtuše, že dotaz bude opět nemilosrdně
nastolen.
„Já?“ žertuji zkusmo sám se sebou, ale nefunguje to. Měl bych
přestat vtipkovat a raději kápnout božskou:
Bydlím v Přední Kopanině. Název tohoto místa vzbuzuje u někoho
zdání, že takhle se žádná městská část nemůže jmenovat. Může.
Na území hlavního města, jak asi tušíte, existuje i Kopanina
Zadní, a to je teprve konec světa, avšak já mohu konstatovat,
že bydlím v jedné nejpřednějších Kopanin ve střední Evropě.
Máme tu románskou rotundu, na kterou se tu a tam přijíždějí
podívat i nějací turisté, a před okny našeho bytu je velká
louka a za ní o pár desítek metrů dál přistávají letadla z
celého světa. Na hluk leteckých motorů jsem si zvykl, ostatně
v Břevnově, kde jsme bydleli předtím, nám tramvaje dělaly
větší kravál.
Před našima okny nic neteče, ale občas tam cvičí jezdci na
koních, v trávě dovádějí psi a kočky, poletují bažanti,
poskakují zajíci a pravidelně se tam promenádují srnky. Když
jsem byl nedávno nemocen a tomu odpovídajícím způsobem
navlečen a obalen, probudila mne střelba. Od roku 1968 se mi
něco takového nestalo, a tak jsem překvapeně vylezl na balkon
a spatřil uniformované ozbrojence, jak střílejí na naše
bažanty a zajíce – tu směrem k dosedajícím letadlům, tu směrem
k našim oknům.
Nakřáplým hlasem jsem přes celé údolíčko zaskřehotal:
„Zešíleli jste, blázni?“
Když jde člověku o život, bývá jeho výrazivo pochopitelně
hrubší než obyčejně.
Palba na chvíli ustala. Nejspíš se ti zabijáci dohadovali,
jestli bych také náhodou nebyl na odstřel. Využil jsem
okamžiku překvapení a rázně jim vysvětlil, že střílet ve městě
na obyvatelstvo je zločin a jestli toho nenechají, okamžitě
volám policii. Zkusili to znova, a tak jsem vytočil 158 a
nahlásil, že veškeré zvířectvo, já i přistávající letadla jsme
v ohrožení. Ochránci zákona přijeli téměř okamžitě, což jen
dokazuje, že Přední Kopanina leží v katastru hlavního města
České republiky, khaki ozbrojence zpacifikovali a ještě mi,
udavači, poděkovali.
Střelba v Přední Kopanině ustala. Od té doby se zatím nic
takového neopakovalo, bažanti, zajíci i letadla jsou v
bezpečí, někdy se dokonce zdá, že se nám tu trochu přemnožili.
A tak zatímco někde daleko v centru města zuří boj o miliardy
z Dopravních podniků, u nás, kam autobus dorazí v nejlepším
případě jednou za půl hodiny, se ten boj projevuje snad jedině
nedodržováním jízdního řádu, neboť horliví autobusáci často
dorazí o pár minut dřív, než mají. Dále bych chtěl nahlásit,
že v jediném obchůdku s potravinami přestali prodávat mé
oblíbené olomoucké tvarůžky, protože je prý už nikdo nekupuje,
a že přes hlavní silnici k Nebušicím často – zejména v noci –
přebíhají kanci.
No a to je asi tak všechno. Jinak toho u nás v Praze zase tak
moc neděláme.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
