|
|
 Každý
máme právo na kousek štěstí
Dojemné pokusy podceňovaných outsiderů dosáhnout také kousku
osobního štěstí provází řadu amerických filmů, ať již to byl
kdysi Marty, poději třeba Král rybář – a nejnověji Jack se
chystá vyplout (6. 10., ČT2, 23.10). Herec Philip Seymour
Hoffman, jenž ztvárnil titulní roli, se současně ujal také
režie. V rámci možností uspěl, i když divadelní půdorys
předlohy nedokázal rozbít, možná i proto, že scénář mu napsal
sám autor předlohy, dramatik Robert Glaudini. Hoffman se pak
soustředil zejména na inscenační složku, proto se dění jakoby
upíná do několika centrálních výjevů, ať již postavených na
opakování téže činnosti (například výuka plavání) nebo na
zátěžových zkouškách, kterými vztah hlavních hrdinů i jejich
kamarádů prochází.
Filmu souběžně rozvíjí dvě dějová pásma, vedle Jackova, která
je samozřejmě ústřední, si Hoffman všímá též manželské dvojice
Clyda a Lucy (John Ortiz, Daphne Rubin-Vega), u níž Jack
přebývá. Dlouho nesmělý, v lásce a vůbec v komunikaci s
opačným pohlavím nezkušený Jack, pracující jako řidič
limuzíny, je vděčný podobně osamělé Connii (Amy Ryanová), že
je ochotna se s ním sblížit, systematicky pracuje na tom, aby
byl partnerem přitažlivým a žádoucím. Naopak mezi Lucy a
žárlivým Clydem – jako zrcadlově sledovanou dvojicí – se
prohlubuje roztržka.
Hoffman obdařil své ústřední hrdiny jistým smolařstvím (Connie
je v metru přepadena, Jack zažije hořké zklamání, když vinou
nepozornosti spálí jídlo, jehož přípravu se dlouhodobě učil).
Nad jejich vzájemnou, a někdy až neohrabanou ohleduplností se
můžeme pousmát, avšak dojemné naladění spolehlivě funguje.
Zejména Hoffman svého Jacka modeluje jako přerostlého jedince
s počínáním do jisté míry infantilním, stačí upozornit na
vůdčí hudební motiv, jemuž připisuje „pozitivní vibrace“, a
víru v jeho uzdravující moc – je jím dávný hit Rivers of
Babylon proslavený skupinou Boney M. Dlužno dodat, že dobrácky
vyhlížející Jack je sice postavou v mnohém výlučnou, avšak
rozhodně nepřesahuje meze normality. Nemá nic společného se
sebejistou dravostí, ostatně už pohled na obtloustlé, břichaté
tělo dává na srozuměnou, že má daleko k člověku, jenž by dbal
na urostlý vzhled.
Nepřekvapí, že Hoffmanova milostná romance pracuje spíše s
emocemi než rozumovou analýzou, blíží se melodramatu o
překonávání potíží a nezbytné vstřícnosti nežli k
psychologickému dramatu o složitém sbližování. Každého
citlivějšího diváka se určitě dotkne.
Jan Jaroš, filmový publicista |
