|
|
 Jméno
kódu Černé libido
O Janu Sternovi slyšel zřejmě každý. Od roku 2006 vydal
v nakladatelství Malvern sedm knih. Ta letošní se jmenuje
Černé libido. Autor svoje dílo označil zpětně jako
mystifikaci, jako „parodii psychoanalýzy, postmoderní
filozofie a intelektuálského žvástu“. S tím se dá souhlasit:
Stern není studovaný ani v psychologii, ani ve filozofii.
Absolvoval mediální studia a nadšeným freudiánem se stal jaksi
z vlastní vůle. Zaplaťpámbů, chce se dodat.
Autorův přístup k tématům, která ve svých knížkách rozebral,
je totiž víc než podnětný. Žádný sterilní akademismus, ale
živé myšlení. K tomu podané v žánru brilantně stylizované
esejistiky. A nejednou s humorem. Po dekonstrukcích různých
pop-kulturních ikon, „mystiky Západu“, všednosti nebo Bible
přišel čas na syntézu, na novou teorii, klíčový model. Stern
mu dal jméno „černé libido“.
Jde vlastně o polemiku s Fredovým „pudem smrti“. S tím proudem
psychické energie, který se obrací proti člověku, aby ho
zničil. Je to téma zásadní. To je vidět dobře i na textu
samém. Stern psal tentokrát jaksi odborněji, poněkud zvážněl,
vypustil vtip. Ovšem necituje, neuvádí literaturu. Jeho
polemika se tím stává spíš spekulací, jakýmsi nezávazným
filozofováním. Tohle měl autor na mysli, když mluvil o parodii
intelektuálského žvástu?
Mystifikace je dobrá věc. Povolí autorovi otěže víc, než když
realizuje text pod vlastním jménem. Otevře jeho myšlení
dokořán. Pokud měl Jan Stern mystifikaci na zřeteli odpočátku
svého psaní, pak se vyplatila. Nevím jak autorovi, ale
čtenářům rozhodně. Jeho knihy totiž budou – parodie neparodie
– i nadále zneklidňovat. Ukazovat, že něco je jinak. Nebo
aspoň může být.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
