|
|
 Ve
stínu triumfujícího zla
Píše se rok 1953 a policista Hakl ztvárněný Ivanem Trojanem
odhodlaně vyšetřuje běžnou hospodářskou kriminalitu, třeba
rozpárané kasy, neboť zjevně ani v éře běsnící diktatury
proletariátu takové přečiny nemizí. Přitom je kriminalista
odhodlán být v rámci možností loajální vůči panujícímu režimu.
Ve vzduchu se vznáší přízrak chystané měnové reformy a Hakl,
věren zásadě nezpronevěřit se hledání pravdy, se ocitá sám v
ohrožení, když odmítá uvěřit oficiální verzi šířené všemocnými
estébáky i přizvaným východoněmeckým expertem Zenkem
(Sebastian Koch), že vražedné loupežné přepadení mají na
svědomí zrádní židovští zaprodanci, získávající tak peníze pro
své rejdy. Ostatně další pátrání je zbytečné, když se všichni
přiznali...
Lezavý chlad velkoměsta
Nový český thriller Ve stínu, na němž se scenáristicky podílel
Marek Epstein a který s mezinárodní podporou natočil David
Ondříček, tak přejímá model podobně laděných příběhů, které
zvláště v sedmdesátých letech vznikaly například v Itálii. Už
v nich začne za zdánlivým zevnějškem „obyčejného“ zločinu záhy
prosvítat znepokojivé politické zákulisí s nitkami sahajícími
kamsi vzhůru – stačí připomenout i u nás známé Ctihodné
mrtvoly s Lino Venturou (1976). Ondříček se ovšem opírá o
pečlivou rekonstrukci dobových reálií, a to nejen ve vnějším
přiblížení zavlhlého velkoměsta, ale hlavně ve věrohodném,
nevtíravém postižení mechanismu, jakým se chystaly
vykonstruované politické procesy.
Velký podíl na sugestivním vyznění filmu má zejména výtvarné
pojetí. Polský kameraman Adam Sikora postihl nejen deštivé
přítmí raného jara a lezavý chlad prýštící z oprýskaných
budov, ale zejména potemnělost místností s postavami vnořenými
do stínu a leckdy se měnícími v pouhé siluety. Ani takový
artistní přístup ovšem není pokaždé smysluplným gestem, někdy
prozrazuje až samoúčelnou zálibu v ozvláštňování obrazu za
každou cenu.
Ondříčkův snímek se vyznačuje snahou zachytit všední tvář
jedné vyšinuté doby – proto houževnatý Hakl ani v nejmenším
nepřipomíná nějakého nepřemožitelného supermana, mírně
prošedivělý Trojan jej obdařil snad až smolařskými rysy. Vždyť
v jeden okamžik skončí na zemi omráčen, jindy prohraje pěstní
souboj. Vidíme, jak se potýká s únavou i narůstajícím pocitem
marnosti, s rodinnými starostmi.
Stejně jako Hakl ani divák nedostává okamžitě potřebné
informace, může toliko tušit spletité mocenské zákulisí
ovládané ruskými poradci. A spolu s ním zjišťuje, že nic není
takové, jak se na první pohled může jevit, že i vnucený
německý spolupracovník s temnou minulostí má své důvody k
tomu, jak se chová. Ostatně i Sebastian Koch upřednostňuje
tlumené výrazové odstíny, své ledví odkryje jeho hrdina až v
dojemné monologické zpovědi.
Odvrácená tvář doby
Ve stínu patří mezi díla vypravěčsky uměřená, vizuálně
sugestivní, ba útočící občasnou expresí. Režiséru se daří
postihnout stísňující pocit z ovzduší prosyceného
všudypřítomným podezíráním – vzpomeňme aspoň, jak se Haklovo
tušení, že by mohl sledován, mění v jistotu. V tomto ohledu je
příkladnou i zvukově zvládnutá sekvence, následující po odvozu
těžce zraněné hrdinovy manželky do nemocnice. Haklův synek
procítěně přednáší básničku o věrolomném kulakovi, jak si ji
nachystal do školy, zatímco otec zoufale, i v synově aktovce,
hledá znalcem identifikovaný náboj, který by usvědčoval
skutečné pachatele vražd.
Jenže ponurý, jakoby do sebe obrácený zevnějšek vyprávění
(vybaví se Bergmanovo Hadí vejce s evokací klubajícího se
nacismu) je natolik neprodyšný, že překrývá další tváře oné
tragické doby. Vždyť roztančené manifestace symbolizovaly
sjednocení mas, vládlo téměř patologické truchlení po
zesnulých vůdcích, Stalinovi a Gottwaldovi. Ve filmu nalezneme
i některá motivická klišé, ať je to zoufalé vyhazování již
bezcenných peněz z oken nebo v závěru chlapcova odhodlaná
tvář, prozrazující vůli kráčet v otcových šlépějích. Ale přese
všechno je Ve stínu film navýsost výmluvný, protože odkrývá,
jak pozvolna se zviditelňující děsy mohou přesáhnout veškerá
očekávání.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Falcon |
