|
|
Philippe Jaroussky, pěvec
Považujete moderní kontratenor obecně za hlas spíše ženský,
nebo přece jen spíše mužský, s barvou odkazující možná až
k chlapeckým hlasům?
To druhé rozhodně preferuji před tím, že bych byl srovnáván
s ženským hlasem. Jsem přesvědčen, že pokud se týká zvukové
kvality kontratenoru, zůstává v hlase něco z hlasu
chlapeckého. Před několika měsíci jsem nahrál část Pie Jesu
z Faurého Rekviem. Je to melodie napsaná pro chlapecké sólo –
a je pro mě velice zajímavé pokoušet se při jejím zpěvu najít
v sobě něco z barvy někdejšího vlastního chlapeckého hlasu.
Ideální by bylo uchovat čistotu, přirozenost a svěžest
dětského hlasu, ale současně do ní dávat něco z dospělosti.
Rozdíl oproti dětství spočívá pochopitelně v opernějším,
expresivnějším odstínu.
Proč jste svůj pražský koncert věnoval slavnému Farinellimu?
Byla a je řada umělců, kteří mají programy také postavené na
Farinellim, většinou všichni vycházejí z těch nejznámějších
árií, které tento fenomenální pěvec interpretoval. Ale já jsem
chtěl nabídnout něco poněkud jiného. A tak mě napadlo, proč
nepodchytit a nevyprávět příběh vztahu Farinelliho a jeho
učitele, jímž byl skladatel Nicola Porpora. Farinelli
debutoval v Neapoli provedením jeho skladeb. Svou dráhu
uzavřel v Londýně – a také s Porporovou hudbou… Rozhodl jsem
se, že tedy svůj recitál sestavím jen z Porporových árií
komponovaných pro Farinelliho.
Jak se vám spolupracuje s Andreou Marconem a Benátským
barokním orchestrem?
Určitě spolu uskutečníme ještě spoustu dalších koncertů. Hodně
zpívám s francouzskými soubory, také s německými, ale práci
s italskými orchestry bych rozhodně rád rozšířil – vždyť
převážně zpívám právě italský repertoár! Zvuk italských
hudebních seskupení se mi moc líbí. Mám na mysli třeba
Giovanniho Antoniniho a Il Gardino Armonico. Být v kontaktu
s italskými hudebníky a dirigenty je pro mě hodně důležité.
Mimo jiné i pro další studium italského stylu a zdokonalování
se v něm.
Máte čas a chuť věnovat se občas třeba i soudobé hudbě?
Nová tvorba je pochopitelně hodně důležitá, obdivuji
skladatele, kteří se jí věnují – jejich dílo možná přetrvá
spíš než práce interpretů. Party, které zpívám na koncertech
takzvané staré nebo klasické hudby, většinou nebyly napsány
pro můj hlas: původně byly určeny pro kastráty. U nové hudby
je to něco jiného. A tak mi občasná spolupráce se současným
skladatelem otvírá možnost vzájemného dialogu, která je sama o
sobě něčím příjemným a krásným. A může se navíc stát, že se
dozvím něco nového důležitého o svém hlase, protože žijící
autoři mívají vyhraněné představy a názory, které mi mohou
otevřít nový pohled.
Pracujete s barvou hlasu vědomě, přibarvujete základní tón?
To samozřejmě dělají i zpěváci i v jiných hlasových oborech,
nejen kontratenoristé. Ve skutečnosti ale nejde ani tak o
proměnu barvy – to se úplně nedá, to je danost vašeho hlasu –
jako spíše o hledání malých rozdílů a odstínů v témbru. Jde o
flexibilitu, o techniku, o rozsah. Pro mě to někdy není úplně
snadné, protože nejsem vysoký soprán, ale ani alt, spíše
mezzosoprán, a tak musím své role pečlivě volit. Příliš
hluboký part je nebezpečný, příliš vysoký také.
Máte na mysli především operní party?
Ano. Není zase až tak moc operních rolí, které bych mohl
zpívat bez rozvahy, jsem proto směrem k opernímu zpěvu trochu
zdrženlivý.
Pomáhá vám při zpěvu zkušenost instrumentalisty? Inspiruje
vaši zvukovou představu?
Než jsem se stal zpěvákem, byl jsem hudebník, houslista. Ale
jestli se zpěvem nějak přimykám k představě o houslovém tónu,
to nevím… Hudba je pro mě hodně důležitá, ale pracuji zároveň
hodně i na tom, aby korespondovala se slovy, která zpívám.
Rozhodně to u mě ale nevede k přehánění, snažím se spíš o
vnitřní, hluboké, co nejupřímnější souznění. Jde o to, cítit
řeč a zpívat ji, ale neartikulovat přes míru, příliš
nepřehrávat. Takhle se cítím pohodlně.
Text vás tedy vede k hudebnímu výrazu přímočařeji?
V barokní hudbě je každá árie jiná, ale jsou určité typy –
bouřlivé, vášnivé, pastorální, velmi smutné, šťastné… Je to
sloh, v němž hudba velmi dobře napomáhá nacházení výrazu slov.
Vášně tu bývají spojeny s koloraturami, cítíte je proto celým
tělem.
Jak hledíte na technickou virtuozitu? Může sklouznout k pouhé
exhibici?
To se týká hudby obecně, ne pouze hudby barokní. Ať už
zpíváte, nebo hrajete – pokud jste třeba houslista, tak
například Paganiniho Capriccio –, virtuozita je součástí
projevu. Když stojíte před publikem, cítíte, že lidé chtějí
zažít vědomí, že sledují risk. Pokud se například vrátíme k
Porporovým áriím, některé z nich jsou založeny na hlasové
akrobatice. Porpora si to mohl dovolit; Farinelli, který je
zpíval, byl jedním z největších virtuosů všech dob. Při
poznávání Porporových partitur však zjišťuji, že psal i mnoho
poměrně jednoduché hudby – prosté a dojemné, snad mohu říci
sladké árie, které vyvolávají hluboké pohnutí. A Farinelliho
hlas, jak víme, znal Porpora velmi dobře, takže můj výběr mi
dává představu, možná i trochu jinou, nečekanou, jaký
doopravdy mohl být Farinelliho zpěv. Já samozřejmě nejsem
Farinelli, ale mohu naznačit, že to nemusela být jen a jen
virtuozita.
Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo 3 – Vltava
Foto archiv
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 25. září. |
