|
|
Hitler na schodech vídeňské Akademie
Novinář, hollywoodský scénárista, divadelní herec, režisér a
dramatik George Tabori (1914–2007) rozšířil zorný úhel, z
něhož světová literatura dlouho nahlížela na téma holocaustu,
o prvky grotesky, ironie a černého humoru. Jimi zesiloval
účinnost svých her a také se vyrovnával s faktem, že většina
příslušníků jeho rodiny zahynula v Osvětimi. Zkušenost
maďarského Žida dobře obeznámeného s kulturou i antisemitismem
střední Evropy promítl rovněž do frašky Mein Kampf, jíž
v závěru uplynulé sezony obohatilo svůj repertoár pražské
Švandovo divadlo.
 Hra,
k jejímuž nastudování byla pozvána mladá režisérka Anna
Petrželková, se odehrává v roce 1913 a jejího protagonistu,
mladého Hitlera v ní zastihujeme na schodech vídeňské
Akademie. A to v přeneseném i doslovném smyslu – neboť právě
mohutné naddimenzované schody dominují scéně Toma Cillera. Ony
jsou také provizorním přístřeškem Šloma Herzla a kuchaře
Lobkowitze, do kterého se jim vetře nevychovaný a nevyrovnaný
mladíček s konvolutem svých výtvarných opusů. Hitler opájející
se uměleckým posláním a trpící zácpou a verbálními průjmy je
majstrštykem Tomáše Pavelky. Herec vytváří charakter
s mnohačetnými fazetami: přecitlivělého slabocha propadajícího
křečím voluntarismu, oslnivého demagoga zmítajícího se v síti
předsudků, vizionáře se žabomyším horizontem… Skvělým
protihráčem je mu Filip Čapka, jehož ironický a přitom
s Hitlerem soucítící Šlomo je při vší své bystré jasnozřivosti
k tomu frackovitému jezdci apokalypsy až trestuhodně humánní.
Taboriho text směřuje k obecnějšímu vystižení výšek a propastí
„lidských možností“ nejen skrze ostře načrtnuté charaktery –
takovým je v podání Miroslava Hrušky i kuchař Lobkowitz, ale
také jejich rozštěpením do dvojí podoby: Markéta Martiny
Krátké je nejdříve naivňoučká Šlomova milá, a když se z bílého
kostýmu převlékne do černého, je z ní příslušnice
Hitlerjugend.
Dramatikovu tíhnutí k zobecňujícím a leckdy „surreálným“
symbolům vychází režisérka vstříc bohatou imaginací, kterou
projevuje zvláště ve výtvarné a výrazové stylizaci různorodých
inscenačních prvků. Dokonalým plodem stylového souznění mezi
dramatikovou a režijní poetikou je pak role Petry Hřebíčkové:
Paní Smrt přichází složit hold jednomu ze svých největších
pomocníků v historii.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Alena Hrbková |
