|
|
 Ivan
Němec, publicista
Náročná hra plná symbolů
Kdo zná prozaickou tvorbu Jáchyma Topola, ví, že se v jeho
knihách obvykle nesetká se souvislým příběhem, ale spíše s
vícevýznamově črtanými dějovými liniemi, které se neustále
trhají, komplikovaně se prolínají a setkávají se jen
v určitých bodech. Podobně lze charakterizovat i kompozici
jeho první divadelní hry Cesta do Bugulmy, která po premiéře
v Düsseldorfu (2006) pronikla i do několika zahraničních a pak
i českých divadel. Vyžaduje-li Topolova hra při svém jevištním
inscenování neobvyklé vyjadřovací prostředky, o to náročnější
je toto myšlenkově i kompozičně rozvětvené drama upravit jako
rozhlasovou hru. O její rozhlasové zpracování a uvedení se
zasloužila dramaturgyně Kateřina Rathouská a režisér Thomas
Zielinski v roce 2007; reprízu jsme mohli vyslechnout na
Vltavě v rámci Klubu rozhlasové hry.
Troufám si tvrdit, že posluchači, kteří Topolovu hru nečetli a
neznali ani její divadelní podobu, se v rozhlasové inscenaci
orientovali zpočátku jen velmi těžko. Z amplionu se
refrénovitě opakuje volání „Zde Bugulma, svobodná Bugulma“, do
něhož se prolínají dvě stále se střídající scény: v jedné
probíhá útržkovitý vzpomínkový dialog mezi umírajícím Dědou
(Rostislav Novák), Otcem (David Prachař) a Synem (Petr
Lněnička), kteří představují tři generace jedné rodiny
sloužící bolševismu; v druhém dějišti se odvíjí podobně
rozkouskovaný dialog německé Doktorky (Eva Salzmannová) a
Matky Karly (Vanda Hybnerová). K postupnému porozumění
modelové Topolovy hry dochází přibližně po dvaceti minutách
poslechu. Pomůže k tomu i podtitul dramatu, jenž napovídá, že
jde o tři katy na cestě a tři ženy v pitevně (ta třetí –
dozorkyně Jerochymová – se však objeví až v závěrečné fázi a
v rozhlasovém zpracování je obsazena Bohumilem Kleplem). Při
vzpomínkách těchto postav, v nichž se odvíjí otřesná minulost,
začínáme chápat, že máme před sebou drama, jež vychází z řady
asociací a jehož symbolika je značně široká.
Hra, jejíž název inspirovala Haškova „sibiřská“ povídka
Velitelem města Bugulmy, se odehrává kdesi v mrazivé Simbérii.
V prostředí rozmrzajícího koncentračního lágru a v době, kdy
Evropu zničili „teroranti“ a svět je plný chaosu, se ozývá jen
vyřvávající rozhlasový tlampač, jenž láká přeživší soudruhy do
„svobodné“ Bugulmy.
Topolova černá komedie nabízí nejen hrůzné obrazy naší
předlistopadové éry a totalitních systémů vůbec, ale i
zrůdnost ideologie jejích posluhovačů, jež se vyjevuje zvláště
ve vzpomínkách tří katů; metaforicky však zpochybňuje i
nevábnou současnost a budoucnost globalizovaného kontinentu,
jehož politika má daleko ke korektnosti a trpí řadou problémů.
Rozdíly životního stylu a myšlení se vyjevují v odlišných
postojích dvou žen pitvajících mrtvá těla; jedna představuje
pohled emancipované ženy Západu, který kontrastuje s míněním
tradičně patriarchálně vychované ženy z Východu.
Nemyslím si, že v Topolově komplikované dramatické stavbě, v
níž dialogy mají spíše zpola monologický, narativní charakter,
dokáže člověk rozkrýt „na první poslech“ všechny významy,
dílčí témata a veškerou symboliku. Stejně tak se domnívám, že
to není hra, kterou bez polemiky přijmou všechny vrstvy
posluchačů. Přesto však nelze rozhlasovému zpracování upřít
značný emocionální účinek. Nepochybně na něm má zásluhu
režisér Thomas Zielinski, jenž za pomoci hudebního designu
Ivana Achera a velmi dobrých hereckých výkonů, často
vyhrocených do značné expresivity, výstižně vykreslil hrůzné
obrazy smíšené s krutě ironickým šklebem a černým humorem. |
