|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
Prázdniny na Divokém západě
Zdá se mi to teď neuvěřitelné, ale kdysi jsem si přál strávit
prázdniny na Divokém západě. Dospěv do zralého věku, nalézám
ovšem pusté pitomosti tam, kde jsem coby dítě cítil... Co
vlastně? Poezii? Na tu jsem byl tehdy příliš malý. Tedy snad
romantiku? To spíš. A odkudže vlastně pramenila? Především asi
z filmů, westernový žánr nevadil příliš ani bolševikovi, ta
bytostně amerikánská apoteóza svobody zdála se mu na filmovém
plátně zřejmě neškodnou, ztělesněna představiteli kovbojského
proletariátu na straně jedné a zlotřilých kšeftařů
s petrolejem a spekulantů s prérijními pozemky na straně
druhé.
Příznačné bylo, že daleko více vadily režimu kovbojky tištěné,
rodokapsy a postrodokapsy, jež se objevily znovu kolem
osmašedesátého, v době široko daleko nejsvobodnější. To mi
bylo rovných deset a touha po tomto druhu čtiva byla logicky
nejsilnější. Pár jsem si jich schoval do dnešních dnů, sem tam
nakoukl... Inu, pitomosti to byly obsahem i formou, leč touha
přečíst si některé znovu, řekněme kriticko-analyticky, dočkala
se o mých letošních pedagogických prázdninách své realizace –
kde jinde než na půdě naší chalupy. Všichni ti trapeři
z prérií, pistolníci z Ďáblových kaňonů či lokálně nezakotvení
jezdci z neznáma, snažili se ožít před mým vnitřním zrakem,
ale už to jaksi nefungovalo. Zato jsem si uvědomil jinou věc.
Vždyť to, čím já se tady pročítám, ony westernové fabule a
syžety, celý ten dobrodružný svět, v němž je poctivý honák
průběžně vystavován zgruntu nepoctivému protivenství, to je
přece totéž, co jsem vídal, slýchal a často na vlastní srdce
zažíval na svých letošních letních túrách a toulkách po české
krajině. Našinec v mládí toužil po romantice, hledal ji po
všech čertech této druhdy krásné země, a ona si zatím,
pravdaže dnes už jaksi nevyžádaně, našla jeho. Jak to, že jsem
si toho dříve nevšiml?! Ani nevím, komu konkrétně být vděčný
za tohle poznání.
Oč že to kdysi šlo oněm bezskrupulózním rančerům a obchodníkům
dobytkem? O pozemky, pastviny, o přístup k vodě, o přírodní
zdroje obecně a o naleziště všeho zpeněžitelného zvláště. A
ejhle, máme to, jak se říká, z Prahy doma. Rybníky, ve kterých
se v nejparnějším létě už nemůže místní ani přespolní
vykoupat, protože každý kousek břehu zabral jakýsi
principiálně dehydrovaný soukromník. Tam, kde si dříve potůček
tiše meandroval romantickým údolím, dnes jeho břehy
s prominutím zasírají a mrší majitelé soukromých parcel.
Ze všeho nejdříve je třeba monopolizovat přístup k vodě, to
vědělo devět z deseti pravověrných westernových padouchů. A
hned pak vykolíkovat pozemky pro vlastní stáda. Jedno takové
obklíčilo kupříkladu i zahradu u naší chalupy, rok co rok se
probourá dovnitř a zničí, nač přijde. Kdejaký půvabně vyvstalý
kout krajiny, z kterého bylo dříve možno pohlížet do krajin
okolních – což je společným předpokladem stálého pocitu osobní
svobody i pozapomenutého povědomí o krajině jakožto vlasti –,
je dnes zplanýrován za účelem pěstování řepky, výstavby
fotovoltaických elektráren, chovu ovcí, pštrosů či bizonů.
S těmi bizony si dělám legraci, s pštrosy mírně nadsazuji, ale
všimli jste si, jak náhle, skokově přibylo ovčích pastvišť?
Asi za tím vězí něco, na čem lze jednomu vydělat na úkor
ostatních, ale nechce se mi jako lyrikovi pátrat po tom. Já se
držím svého prázdninového, vyčteného světa, zalidněného
násilnickými dobytkáři, chamtivými rančery, bezectnými šerify,
úplatnými starosty a federálními marshally z Washingtonu...
Jo, a ještě nájemnými pistolníky. Je mezi našimi lidmi dosud
málo zbraní, stěžují si jejich prodejci, ale já se nebojím: On
se náš lid i v tomto smyslu zajisté kýženě zocelí. Inu, z
dřívějška tak důvěrně známá krajina Čech toto léto v mém
pohledu zwesternovatěla jak nikdy předtím. Příští léto raději
rovnou zalezu na půdu, abych v klidu učetl pár zbylých
rodokapsů. Jakkoli jsou bytostně blbé, mají jeden neocenitelný
klad. Průběžně v nich vítězí dobro nad zlem... |
