|
|
 Knižní
novinky a naopak
Tento týden do mé knihovny přibyly tři knihy. Nevyužil jsem
sice nabídku čerstvých novinek z velkých nakladatelství, která
uspořádala svůj velký knižní čtvrtek, ani jsem nezakoupil
žádnou elektronickou knihu či nahrávku známého díla s hlasem
populárního herce. Sice už knížky skoro nemám kam dávat,
přesto zas mám o tři víc.
První přišla poštou. Ve schránce se objevila obálka s finskou
poštovní známkou. Když jsem ji otvíral, neměl jsem tušení, co
v ní může být. Před měsícem jsem ve Finsku byl, plavil jsem se
dvě a půl hodiny na Kökar, nejodloučenější ostrov Alandského
souostroví, kde žije jen tři sta obyvatel. V místním muzeu
jsem se novému panu řediteli mimo jiné svěřil, že jsem
obdivovatelem jejich spisovatelky Ully-Leny Lundbergové,
přestože jsem od ní nic nečetl, neboť neumím švédsky. Už před
dvanácti lety, kdy jsem to muzeum navštívil poprvé, jsem
obdivoval způsob a styl, jakým napsala trilogii o historii
alandského loďařství, i to, jak dokázala kombinovat metodu
literárního dokumentu s fiktivním vyprávěním a fotografickými
materiály. O jejích knížkách i o ní jsem si mohl nanejvýš číst
anglicky na internetu; mimochodem – třikrát byla nominovaná na
finskou či severskou literární cenu.
V příštím životě chci být Ulla-Lena Lundbergová, řekl jsem
tehdy nahlas před kökarským muzeem a letos jsem to tam znovu
opakoval. A teď najednou otevřu obálku s tou finskou známkou –
a uvnitř je kniha o cestě na Sibiř v němčině a osobní dopis od
té, jíž bych chtěl být, až se znovu narodím! Neumím sice nejen
švédsky, ale ani německy, nicméně knížka už na mě týden
vykukuje z knihovny, kde má své čestné místo...
Dva další knižní přírůstky jsem našel v polici na chodbě
knihovny ve Vamberku, kde jsem měl v rámci velkého čtvrtku
menší autorské čtení. Jako už to v lepších knihovnách bývá, na
chodbách tam mají knihovničky s literaturou, kterou už
nepotřebují a jež se v těch horších knihovnách zřejmě rovnou
hází do sběru. Ve Vamberku u nich ovšem byla cedulka, že si je
za pět korun můžeme odnést. A tak jsem neodolal a můj zrak se
prodíral starými průvodci a příručkami typu Udělej si sám,
slušnou přehlídkou kdysi povinně zakupovaných básnických
sbírek Karla Sýse, Michala Černíka a jiných normalizačních
prominentů, a někde mezi romány Karla Matěje Čapka-Choda,
které už jsem si koupil, tuším, v knihovně v Bílovci, jsem
objevil povídky Raye Bradburyho Ilustrovaná žena a nádhernou
antologii české poezie A co básník? Obě knihy vydané – jak
jinak – v šedesátých letech. Dohromady byly k mání za
poloviční cenu, kterou byste zaplatili za jedny noviny.
Nekupte to!
A znovu mě překvapilo, že ani veřejné knihovny nemají dost
místa na knihy. Kdysi jsem si naivně myslel, že když už má
spisovatel to štěstí a jednou se do knihovních regálů dostane,
má vyhráno. Že se odtamtud vyhazují snad jen staré jízdní
řády, protože ty už by v budoucnosti četl opravdu málokdo; i
když, co o tom vlastně víme... No a ono to ve skutečnosti tak
není, což znamená, že nikdo ze spisovatelů – a tedy ani
čtenářů – nemá své jisté.
V mé knihovně zatím ještě knížky přibývají. Otevírám tu
staronovou antologii A co básník? a zkouším si zahrát kdysi
oblíbenou hru – namátkou ukážu prstem na nějaké místo v knize
a čtu. Tentokrát to vyšlo na Josefa Tomana:
„Loď padá ke dnu, a mé srdce / se zachytilo v chaluhách. / Můj
kapitáne, konec! Díky / za dobrodružné plavby v tmách.“
Vyložte si to, jak chcete.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
