 Jitka
Zelenková, zpěvačka
V bukletu alba píšete, že obsahuje hudbu, kterou milujete
„nade vše“. Proč jste se ve své kariéře zpívání s bigbandem
nevěnovala naplno?
Ale já zpívala s bigbandem vždycky! Paralelně s těmi svými,
jak ráda říkám vyprávěcími písničkami, skladbami, kterými jsem
se zapsala a podle kterých mě posluchači poznají, jsem zpívala
swing a standardy. To je muzika, se kterou jsem v roce 1967 na
čajích v poděbradském Savoji začínala, i když jsem tenkrát
zpívala i popové písničky Marty Kubišové. Já jsem rozpolcený
blíženec, tudíž jsem rozpolcená i v muzice. Ale v té muzice je
to, myslím, správné rozpolcení.
Stylovou dvojkolejnost ale hudební manažeři zrovna nemusejí...
Problém se svým zařazením jsem měla odjakživa – popíkáři
říkali, že jsem málo popová, jazzmani, že zas málo jazzová.
Ale to mi nikdy nevadilo a styly kombinuji dodnes. Moje
koncerty jsou průřezem celým repertoárem, snažím se ukázat
všechny své tváře. Jednotícím prvkem je ale vždy ta vyprávěcí
podoba, i pop zpívám jako šanson.
Swing tedy na koncertech zpíváte i bez bigbandu za zády?
Ano, já to umím i s klavírem... Se svou komorní doprovodnou
skupinou, což jsou kontrabasista František Raba a klavírista
Lev Rybalkin, dělám blok swingových věcí. Když máte dobré
muzikanty, tak jde úplně všechno.
Stejně si ale myslím, že vás v té swingové poloze posluchači
moc neznají.
Média nestihla pochytat všechna má působení. Lidé si mě
zařazují podle písní, které jsou často v rozhlase, ale ty mě
vůbec nemusejí vystihovat. Konkrétně píseň Když se narodíme,
jedna z mých nejhranějších... Mám sice ráda věci, které jsem
nazpívala, vždyť jsem si je koneckonců vybírala sama, ale
tahle písnička se mi tím neustálým omíláním úplně zprotivila.
Ovšem lidi ji na koncertech chtějí – tak vždycky kousek
zazpívám. Z úcty k posluchačům.
Album obsahuje čtyřiadvacet písní, vesměs posbíraných na
starších deskách. Nejvíc je jich z alba Jen pár večerů, kterou
jste kdysi vydala s rozhlasovým bigbandem Felixe Slováčka.
Dělali jste něco s původní nahrávkou, nebo to nebylo třeba?
Jsou to absolutně aktuální, nadčasové nahrávky, neměnili jsme
nic. Deska Jen pár večerů vyšla v roce 1993 v Supraphonu, ale
nahrávka je majetkem Českého rozhlasu. Přidali jsme tedy další
snímky z rádia, s Bromem, s Vlachem. A třičtvrtě roku se to
celé autorizovalo, velkou práci v tom odvedl Jan Adam.
U dvou skladeb se to ale nepovedlo...
Neschválili nám české texty, takže jsem to nazpívala
v angličtině.
Kolik by deska Krásný důvod stála, kdybyste ji celou nově
natočila?
Tipuji okolo dvou milionů. Velká kapela, smyčce, aranžmá,
české texty... To všechno stojí velké peníze.
Zmíněné dvě skladby s anglickými texty jste dodělala letos v
rozhlasovém Áčku. To studio prošlo před pár lety důkladnou
rekonstrukcí. Vy je znáte i z dřívějška – natáčí se tam stále
tak dobře?
Je to pořád jedno z nejlepších studií u nás. Vyzkoušela jsem
jich mraky, ale pro Áčko mám slabost, alespoň co se týče
nahrávek s velkými kapelami. Trochu záhadně jsem si ale
oblíbila i jedno ošklivé studio, které je v Rokycanech
v podzemí – točila jsem tam vánoční album v roce 2007. Je to
až nepříjemný prostor, ale mně se tam dobře zpívá, asi je tam
nějaký duch...
Album Krásný důvod obsahuje skladby, které před vámi nazpívala
největší světová esa, včetně Billie Holiday, Franka Sinatry,
Binga Crosbyho, Tonyho Bennetta. Nesvazuje to trošku hlasivky?
Nesvazuje, já se snažím o vlastní přístup, který je ovlivněn
už tím, že všechno zpívám v češtině. Jsem velký propagátor
česky nazpívaných písní a hned vám řeknu proč: Když je text
dobře udělaný, jde vám jak se říká do pusy, tak přes něj
můžete lépe dostat skladbu k českému posluchači, i když je ta
píseň trochu náročnější.
Soudě podle jmen jako Pavel Vrba nebo Eduard Pergner, kteří
jsou u vašich písní podepsáni, máte na textaře vysoké nároky.
Jaké to jsou?
Aby to bylo ze mě, abych nezpívala o něčem, co neznám, co jsem
nezažila. Taky jde o slova, která bych nikdy nepoužila.
Textařům jsem do práce vždy dost zasahovala. Když třeba Eda
Pergner nechtěl něco předělat, tak jsem ty texty parodovala,
teprve pak to pochopil a ustoupil. Nemůžu zpívat něco, co by
mi lidi nevěřili.
Zlatá éra bigbandu skončila někdy v padesátých letech, ale
orchestry hrály dál – jen do popředí vystoupili zpěváci, třeba
Sinatra. Měla jste v časech, kdy jste s muzikou začínala, mezi
interprety nějaké oblíbence?
Já milovala Martu Kubišovou – pro barvu jejího hlasu a styl.
Mladé holky mívají svou modlu, které se chtějí podobat, podle
té se oblékají, češou, malují. Dneska se můžou obléknout a
namalovat jako ona. Tenkrát jsme ale tu možnost neměly, takže
jsem si oči malovala podle Kubišky – krémem na boty... Ale
ještě víc než zpěvačky jsem obdivovala muzikanty, třeba Luďka
Švábenského, výborného jazzmana. A pánbůh byl pro mě Rudla
Rokl, o něm bylo známo, že má specifický úhoz, který tady
nikdo neměl a nemá. Tenkrát by mě nenapadlo, že budu s Roklem
léta vystupovat.
S úctou mluvíte i o velkých jazzových zpěvačkách Evě Olmerové
a Vlastě Průchové. Jak na ně vzpomínáte?
Olmerku jsem měla moc ráda, ta byla s Martou Kubišovou mojí
nejoblíbenější zpěvačkou. A Vlastička Průchová! Seděla v
porotě jedné ze soutěží, které jsem se zúčastnila, a tím svým
chraplavým hlasem mě hodnotila: „Děvenko, tohleto je dobrý!“
Hned ve svých začátcích jste koncertovala s jazzovou „all
stars“ té doby, kapelou SHQ. Co jste si od Karla Velebného,
mimochodem významného pedagoga, odnesla?
Kája mě měl rád. Byl fantastický. Naučil mě vnímat jazz.
Nejsem typ, který scatuje, tak jsem se ho jednou zeptala,
jestli se jazzový zpěv fakt bez scatu neobejde. A on povídá:
„Pamatuj si, že nejdřív musíš správně zazpívat téma. Jestli
scatuješ, nebo ne, v tom to není. Je to ve frázování.“ A
frázovat já umím, to mi pravděpodobně pánbůh nadělil.
Hodně vám ale dali i rodiče, ne? Oba byli muzikanti... Museli
mít radost, že jste se rozhodla pro hudbu, nebo ne?
Jenže já měla doma „vážňáky“! Táta byl dirigent symfonického
orchestru, maminka první operetní diva Na Fidlovačce, pak ve
filharmonickém sboru – ta dělila zpěváky na „vy“ a „my“. Brala
mě s rezervou, prý „ten tvůj ševelivý hlas...“ Tak jsem jí to
pak napsala jako věnování na svou desku: „Maminko, tady máš
ten ševelivý hlas!“ Táta mě ale podporoval, už v šestnácti
jsem díky němu zpívala s orchestrem světové standardy.
V roce 1973 jste nastoupila do Orchestru Ladislava Štaidla a
následovalo čtrnáct let v záři reflektorů a ve stínu Karla
Gotta. K mainstreamu jste přešla jako víceméně jazzová
zpěvačka. Nebyl to krkolomný „přestup“?
Kluci se tenkrát vrátili z Las Vegas, nadšení ze souboru
Sérgia Mendese, což byl Brazilec, který měl velkou kapelu a
dvě zpěvačky, které působily jako sólistky a navíc zpívaly
sbory. Láďa Štaidl usoudil, že tenhle typ doprovodu by byl
dobrý i pro Karla, oslovili mě a Janu Kocianovou, Slovenku,
která zpívala jak bůh – swing, dixieland, cikánské písničky.
Dělaly jsme doprovod, ale Karel nám umožnil předvést i sólové
věci, což byla veliká příležitost. Díky tomu jsem si dávno
před natočením první sólové desky budovala repertoár. Což je
postup, kterému fandím. Zpívat nějakou věc dlouho na
koncertech a pak ji teprve natočit na desku.
Máte pocit, že k některým skladbám zpěvák dozraje?
Určitě, za deset let, k jiným i za dvacet. Já jednou natočila
věc od Peggy Lee, slavnou Is That All There Is? Tu bych dneska
nazpívala úplně jinak!
To asi úpíte, když v dnešních vyhledávacích soutěžích zpívají
teenageři písničky určené pro interprety o dvě generace
starší?
Myslím si, že mladí to dneska mají o něco těžší než my. Je
jich moc, což by snad tolik nevadilo. Ale oni z těch soutěží
získají zdání, že teď, právě teď jsou na vrcholu! A přitom
ještě ani nezačli! Soutěž skončí, vypustí je do světa. A nic.
Zpívají jeden jako druhý, nemají vlastní styl. My v jejich
věku měli své muzikantské týmy, textaře, aranžéry, pravda –
nikdo nás nelíčil a neoblékal. Ale hudba byla na prvním místě!
Je to hlavní rozdíl mezi dřívějškem a současným stavem?
Mně na dnešku vadí, že se v práci moc spěchá, nikdo se ničím
nechce moc zaobírat. Dřív se hodně zkoušelo, teď je to pomalu
k smíchu. A to není můj styl práce, já jsem byla vychována
jinak. I když někde zpívám na halfplayback, což se dneska
často děje, protože pořadatelé nemají dost peněz na celou
kapelu, tak vozím svého zvukaře, aby písnička dobře zněla, aby
hlas vynikl.
Ale zvukaře už platíte ze svého...?
Radši míň vydělám, než aby vystoupení nebylo v pořádku.
Přišla jste tímto svým perfekcionismem o něco?
Jen o nepodstatné věci. Třeba o masovou popularitu. Ale to mě
nemrzí a víte proč? Jsem svobodnější. Je to samozřejmě ta
těžší varianta. Pořád se o něco rvát, pořád někoho
přesvědčovat. Juraj Jakubisko mi jednou řekl: „Obdivuju vás,
protože jdete tou obtížnější cestou.“
První profilové album jste vydala až těsně před třicítkou.
Proč tak pozdě? Byla jste přece pořád na obrazovce.
Nechtěli mi tu desku vydat. Že to je smutný a pomalý. Jeden
nejmenovaný kapelník mi řekl: Podívejte se, Jitunko, takové
Petře Černocké nabídnou v Supraphonu polstrovanou židli a vám
tu tvrdou... Jenže já si stála za svým a to album si doslova
vybojovala. A ejhle – v prvních dnech se toho prodalo tolik,
že jsem vydavatelům doslova zamotala hlavu. Hezky to
okomentoval Zdeněk Rytíř, prý: „To je jako když si voják
zapálí cigáro, kolem něj lítají šrapnely a on si klidně
vykračuje na procházku...“
Proč jste pár let před revolucí z Orchestru Ladislava Štaidla
odešla?
Někdy v roce 1986 se Karel rozhodl, že už nechce dechy a sbor.
Dál jsem s ním zpívala jako host, ale už ne ve sboru. To nebyl
problém, mně se ale nechtělo do nového projektu Pragokoncertu,
který žádal od Štaidla společný program tří interpretů: mě,
Michala Penka a Ivety Bartošové. Různě jsem z toho couvala,
měla jsem už vybudovaný svůj koncertní program, o který bych
bývala přišla. Až jsme se jednoho dne chytili a já jsem se
rozhodla, že tým Ladislava Štaidla opustím. A začalo být zle.
Ne ze strany Karla, ale snad ze všech dalších světových stran.
Poškodila jsem si vztahy s televizí, nahrávací společností,
agenturou, ocitla jsem se úplně sama, samičká. Jen komorní
recitál s Rudolfem Roklem mi zůstal. A teď co?
Jak jste se z toho dostala?
Měla jsem štěstí. Přišel Gustav Brom s nabídkou na turné po
Polsku. A pak už se to zase rozjelo. Kývla jsem na spolupráci
s kapelou Balet, jen jsem si vymínila, aby se přejmenovala na
Doprovodnou skupinu Petra Hejduka – právě v ní jsem si pro
sebe objevila klavíristu Lva Rybalkina. Udělali jsme úspěšný
zájezdový program a v období 1988 až 1989 neměli problém.
Takže odchodu ze zavedeného Štaidlova orchestru nelitujete?
Kdepak, mě to hrozně zocelilo, získala jsem chuť k samostatné
činnosti a přestala se bát. Byl to ale velmi odvážný krok, šla
jsem pryč od Ládi Štaidla, od mocného Pragokoncertu, který
s námi cvičil, jak se mu zachtělo... Taky přišla odplata.
Vzpomněli si, že musím znovu udělat předváděčku na recitál
s Roklem a pak mi stopli desku u Supraphonu.
Co to mělo být?
Vymyslela jsem si společný projekt s mým velkým kamarádem ze
Slovenskal Peterem Breinerem. Dnes žije v New Yorku, je to
klavírista, skladatel, dirigent a vynikající aranžér – díky
němu vznikla například krásná nahrávka Drahý vánku můj se
Slovenskou filharmonií. A Breinerův kamarád byl Gábor Presser,
hvězda maďarského rocku, autor hudby ke spoustě filmů. Tak
jsem Peterovi řekla, zda by Presser něco nenapsal i pro mě.
Poslala jsem mu kazetu, aby si udělal představu, a Presser že
by mi klidně napsal celou desku. Všechno už bylo domluveno,
texty měl psát Zdeněk Rytíř, jenže Supraphon to zamáznul. A
stop stav trval až do revoluce.
S příchodem devadesátých let zaplavila Česko muzikálová vlna.
Překvapuje mě, že zpěvačku s vašimi schopnostmi a zkušenostmi
to nechalo klidnou. Určitě jste dostala nějaké nabídky, proč
jste odolala?
Jsem solitér, nerada se přizpůsobuju druhým. Další věc je
zabarvení mého hlasu – většina muzikálových partů, především
když jde o hlavní role, je napsána pro kantilénní soprán, pro
temnější hlas málokdy. Takže jsem o muzikálové úlohy nikdy
neusilovala. Přesto jsem si zazpívala anděla v Pomádě –
zjevila jsem se a zase zmizela ze scény...
Nejste ani muzikálovým fanouškem?
Asi bych kategoricky netvrdila, že nemám ráda muzikály, ale
moc se mi jich nelíbilo. Výjimkou je Jesus Christ Superstar,
nadčasová věc, kterou jsem poslouchala, už když mi bylo
dvacet. Mám slabost i pro Hair a Bídníky. A z našich původních
muzikálů nedám dopustit na Draculu Karla Svobody a Zdeňka
Borovce. Ale pozor! Zamilovala jsem se do filmového zpracování
muzikálu Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street s Johnnym
Deppem a Helenou Bonham Carterovou, na tom jsem závislá.
Fascinuje mě, jak ti herci skvěle zpívají. Málo platné, proto
jsou světoví, prostě umějí. My se tady o to jen snažíme.
Chystáte se své album představit i koncertně?
Hrozně bych si přála udělat velký bigbandový koncert, takovou
tu americkou parádu. Chystáme s Felixem něco v únoru tady
v Praze, tak uvidíme. Ale jak už jsem se zmínila, swing a
standardy zpívám průběžně i na svých vystoupeních s malým
obsazením. A nebudou chybět ani na mém vánočním koncertě 23.
prosince v Divadle Hybernia. Zvláštní je, že v tom zdánlivě
studeném divadle se výtečně zpívá, je tam skvělý zvukař a
výborná technika.
Zaslechl jsem něco i o vašem chystaném rozhlasovém angažmá...
Nevím, jestli o tom už můžu mluvit... Pravda je, že jsem
dostala nabídku od Dvojky Českého rozhlasu na Noční
Mikrofórum, talk show s pozvaným hostem plus písničky. To by
se mi líbilo! S rozhlasem mám letité zkušenosti, které mi
pomáhají při moderování koncertů. Ale nejvíc pro mě vždycky
bude živý koncert nebo nahrávání.
Vracíte se ke svým nahrávkám?
Když je deska jednou nahraná, taky už nemám potřebu znovu ji
poslouchat. Nekochám se svým hlasem a projevem. Čestnou
výjimkou je ale ta nová swingová deska, k ní se vracím ráda.
Prostě mě baví!
Milan Šefl
Foto Lenka Hatašová |
