Číslo 44 / 2012.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se zpěvačkou.
Jitkou Zelenkovou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

Energie českého dokumentu

Českému filmovému dokumentu se daří. Vedle úspěchů na domácích i zahraničních festivalech o tom svědčí devatenáct titulů uvedených letos do kin. A také příznačná skutečnost, že Festival dokumentárních filmů v Jihlavě (letos proběhne od 23. do 28. října) vyrostl ze skromného projektu skupiny mladých filmových nadšenců v prestižní mezinárodní akci. Kdyby tam nebylo co uvádět, neměl by festival šanci.
V základech dokumentárního boomu je schopnost autorů efektivně se inspirovat realitou života kolem nás. Nezanedbatelný je i fakt, že vyrostla nová producentská centra (mnozí dokumentaristé založili vlastní firmy) a Česká televize s nimi spolupracuje ochotněji než dřív. Vlastní produkce poskytuje víc autorské svobody, a vstupují-li tvůrci do koprodukce například s televizí, nemusí strnule respektovat stávající „formáty“. Český dokument podporuje i stanice HBO, v jejíž produkci vznikla řada oceňovaných snímků. Do české tvorby vnášejí pestrost a svěží vítr i slovenští tvůrci (Peter Kerekes, Zuzana Piussi).

Režisérce Petře Všelichové se povedl dokumentární profil režiséra českého původu Karla Reisze, autora filmů jako Psí vojáci nebo Francouzova milenka. Na snímku autorka a Reiszův bratr Pavel

O mé rodině a jiné elitě

Tematickou šíři a energii nových titulů lze těžko vměstnat do jednoho či dvou tematických šuplíků, ale pro letmý pohled na současnou tvorbu si zhruba vymezme několik okruhů. Aktuálním fenoménem je čerpání témat z osobní či rodinné zkušenosti; často se z ní daří vytěžit inspirativní zobecnění, jako Janě Borškové v nevtíravě jímavém snímku Od višní do višní, vzorově civilním, nepatetickém vyprávění o hledání životních jistot po bolestné ztrátě. Patří sem vlastně i Největší přání 3 režisérky Olgy Špátové, jejíž variace na klasické téma Jana Špáty by bez osobní vazby na otce sotva vznikla.
Zvláštní „podkapitolu“ tu tvoří dokumentární portréty významných osobností, jež vytvořili jejich blízcí. Především vynikající Divadlo Svoboda Jakuba Hejny – medailon tvůrcova dědečka, scénografa světového jména. S osobní zaujatostí i nadhledem, diskusně i citovým nábojem natočený film bodoval u diváků i na festivalech. Obdobně osobní je i portrét výtvarníka a scénografa Luboše Hrůzy Život mého otce pohledem jeho dcery Margaret. Dokument o svém otci, spisovateli Arnoštu Lustigovi, natočila také Eva Lustigová pod názvem Tvoje slza, můj déšť.
Životopisné portréty osobností vůbec patří k nejčastějším. V několika případech se tu podařilo přinést i objevná a zajímavá fakta – Libuši Rudinské ve filmu Můj otec George Voskovec a Petře Všelichové v profilu režiséra českého původu Karel Reisz, ten filmařský život. Autoři zachytili dramata životů a tvorby svých protagonistů s empatií, bez únavné popisnosti a „mluvících hlav“. Rovněž Olga Sommerová se v dokumentu o Věře Čáslavské Věra 68 vyvarovala patosu, oslavných tirád i trpitelské dikce a natočila civilní, lidsky vřelé svědectví. A o zesnulém Martinu Jirousovi vznikly dokonce dokumenty dva.

Divadlo Svoboda Jakuba Hejny – medailon tvůrcova dědečka, scénografa světového jména

Na sociální notečku

Tradičně silně je zastoupeno sociální téma; David Vondráček natočil strhující Lásku v hrobě o milenecké dvojici bezdomovců, Veronika Sobková v drsně věcném i empatickém Venku konfrontuje aktuální situaci lidí, kteří opouštějí vězení, i těch, kteří v něm zůstávají. Na zdánlivě všedních maličkostech, drobných každodenních událostech vyjadřuje existenciální dilema lidí na rozcestí. Film se neomezuje pouze na sociální situaci vězňů, ale přesahuje ji, uvažuje o lidské svobodě vůbec a o způsobu, jak ji unést. Podobně širší záběr i hloubku sdělení má výtečné Trojmezí Kláry Řezníčkové (film obdržel Cenu Pavla Kouteckého). Malá horská vesnice Hrčava je tu svérázným symbolem světa a jeho etnických složitostí.

Režisérka Olga Špátová natočila variaci na klasické téma svého otce Jana Špáty

V poslední době ze zorného pole zájmu filmařů poněkud ustoupil velký politický dokument, ale politika  ve své každodenní, praktické, a o to důležitější podobě  je obsažena jiným, naléhavějším způsobem – jako existenční nejistota jednotlivců (Závod ke dnu Víta Janečka), jako nečekaná odhalení temných zákoutí v nás (O slušnosti Radovana Síbrta). A třeba i jako něžně naléhavá výpověď Rudolfa Šmída ve vynikajícím animovaném dokumentu Kronika Oldřicha S. Je to zdánlivě malé, ale výmluvné „opáčko“ z českých dějin i z trablů současnosti.

Agáta Pilátová, filmová publicistka



  Poslední přátelství Kafky
  Nalaďte si
 
  Kmotři v bordelu ... 

  Pořiďte si  
 
  Energie českého dokumentu  
  Téma