|
|
 Kmotři
v bordelu a šity na míru
Kapela Sto zvířat je už dvě desítky let domácí klubovou
jistotou se zahraničním přesahem a ač její originalita
posluchače plně zasáhne právě že nezprostředkovaně, z
koncertních pódií, jsou i řadová alba českých průkopníků stylů
ska a rocksteady pozoruhodně „odsýpajícími“ nahrávkami.
Nejinak je tomu v případě jejich osmého studiového snímku
Hraju na klavír v bordelu (vydává 100promotion).
Skupina s kmotrovskou image, jež vznikla zkraje roku 1990 na
troskách rokenrolového bandu Matěj Čech, si stále uchovává
přednosti, které ji už v jejích začátcích vyčlenily z davu
průměrných. Jde o lehkost, s níž v písních mísí exotické
taneční rytmy se zemitým bigbítovým základem, a zvláště o
textařský dar přesného rýmu a osobitého humoru, vlastních
zakládajícímu členovi Tomáši Belkovi. Autor černěhumorných
perliček typu „nejkratší cesta do srdce chlapa vede mezi
žebrama...“ (ta ovšem vynikne teprve v přednesu zpěvačky) má
jinak v kapele na starost saxofon a společně s majitelkou
velehlubokého altu Janou Jelínkovou a ústředním showmanem,
kapelníkem a zpěvákem Janem Kalinou tvoří léta osu formace,
jejímž hlavním a sympaticky neskrývaným cílem je bavit –
případně přivést tancechtivé do varu.
Jedna z nejžádanějších koncertních skupin na české scéně,
jejíž osazenstvo přitom vedle muziky vesměs vykonává civilní
zaměstnání (zvláště učitelský stav je u „zvířat“ častý),
sestavila svou albovou novinku ze čtrnácti skladeb. Některé už
skalní publikum dobře zná z živých vystoupení (Lustr, Pití,
gauč a ovladač), jiné mohou překvapit – připomeňme temné Tango
za generála Terreda, v níž se Jana Jelínková dělí o vokální
part s hostující Radůzou. O té nejambicióznější písni však
rozhodli autoři Jan Kalina s Tomášem Belkem předem – důvtipnou
parodií Radiohit s ironickým dvojsmyslem adresovaným
rozhlasovým hudebním dramaturgům: „Tohle je rádiovej hit, na
jemným notovým papíru, (v) rádiu písně musí být šity šity na
míru!“ Tak tahle se asi do selektoru taky nevejde...
Milan Šefl
|
