|
|
 Jiří
Vejvoda, publicista
Jde o peníze, nebo o život?
Arnulfo Aguilar, ředitel výchovně-vzdělávacího Radio Uno.
Carlos Jimenez z duchovně laděného Radia Stereo Naranja. A
nově i Adonis Gutiérrez z téže stanice. Co mají společného?
Všichni pocházeli ze středoamerického Hondurasu. Pracovali v
rozhlase. Zabývali se kontroverzními tématy, například plánem
vybudovat v zemi, stíhané chudobou a zločinem, soukromá města.
„Vzniknou po vzoru Dubaje nebo Hongkongu,“ líčí myšlenku
poradce vlády, americký ekonom Paul Romer. „Vyjmou se z
kompetence honduraských úřadů. Budou mít vlastní zákony,
vládu, policii, a hlavně daňové úlevy. Smyslem je přece
přilákat do Hondurasu kapitál!“ Každý se totiž bojí investovat
ve státě prolezlém korupcí. Přitom i po převratu z roku 2009
se navenek zdá, že zde vládne svoboda; jen rozhlasových stanic
jsou přece desítky – a mají na co navazovat!
Už ve dvacátých letech 20. století se v Hondurasu pokusili
vybudovat rádio takzvaní bananeras neboli američtí vlastníci
místních plantáží. První vysílací licenci však obdržela roku
1928 železniční společnost Tela; hrstce vlastníků rozhlasových
přijímačů nabízela kuriózní směsici hudby a informací o
jízdních řádech. Počátkem listopadu 1933 se o slovo přihlásila
první soukromá stanice La Voz del Comercio. Její majitel dal v
hlavním městě Tegucigalpa umístit tlampače, aby vysílání
slyšelo co nejvíc lidí.
Za lepší přenos signálu vděčil Honduras ve čtyřicátých letech
Američanům a Britům, kteří chtěli informovat obyvatele o
válečném konfliktu a jeho následcích. Vzniklo Radio America,
které brzy koupil kubánský podnikatel a uspěl s novinkou –
nekonečným seriálem zábavných příběhů zvaných radio-novelas.
Dnes tamní vzduch zapleveluje bezobsažné vysílání stanic
Stereo Amor, Romántica či Love FM, případně La Top Music či
Super 100. Běda, když obecnou nehybnost naruší odvážný
komentář či rozhovor, o pátrací reportáži ani nemluvě.
Rozhlas, kterému o něco jde, dlouho nevydrží.
V zemi, jež světu nabízela po smrti Jana Pavla II. nového
papeže v osobě kardinála Óscara Andrése Rodrígueze, bylo jen
za poslední tři roky záhadně zavražděno jednadvacet novinářů.
Včetně rozhlasových. „Tyto zločiny nemají s politikou nic
společného,“ zaklíná se ministr vnitra Óscar Alvaréz. „Kde
jsou důkazy, že nejde o loupež?“ Stěží mu uvěří ti, kteří se
ve vysílání dopustili názoru... |
