|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Rodinné stříbro jednoduchých strategií
Když nám tím hrozili v mládí, bylo nám to protivné. Prý se
budeme v pozdějším věku čím dál tím víc podobat svým rodičům
nebo prarodičům, budeme málem až kopírovat jejich postoje,
názory, chování. Ani omylem! křivili jsme pysk. Vnímali jsme
tehdy kriticky, někdy i se skrytým posměchem, usedlé názory,
otravnou opatrnost, předsudky a strašení následky našich
rodičů, prarodičů… Aniž jsme si ovšem uvědomovali, že jsme,
kromě vnější podoby a dispozic k jistým chorobám, zdědili i
jejich temperament, povahu a stupeň bystrosti. A že nás to
všechno v souhrnu a za přispění mnohdy toporné výchovy dostrká
k podobnému chování a životním strategiím. Říká se tomu také
vrůstání do typu.
Lecčemus se dá ovšem zabránit, jsme-li si rizika vědomi,
cítíme-li k zděděné dispozici odpor. Znám staršího muže, který
měl správně po tátovi, jemuž byl velmi podobný, podědit i
dispozici k objemnému břichu, ale to v jeho očích tatínka tak
hyzdilo, že on sám po celý život proti tomu dědičnému sádlu
úspěšně bojuje. Jí méně, než má chuť, a dělá denně stovky
cviků na zpevnění pasu. Takové vyhrané bitvy nám nadevše
pěstují sebevědomí, máme pak ze sebe radost. Zvítězit sám nad
sebou, nad svou nevýhodnou předurčeností – jaká slast!
K babičce, která zemřela před dvaceti lety, mám dodnes
ambivalentní vztah. Sice mě nechávala za neposlušnost dlouhé
hodiny klečet na struhadle, případně za mými zády ještě
pošvihávala důtkami, ale tím v mé pětileté duši namísto
provinilosti a pokory vypěstovala vzdor a pochybování o
takzvaných autoritách, což se mi později hodilo nejen v
pubertě a lítém dospívání. Dnes by ji, chudáka, za to týrání
dítěte možná i zavřeli a v televizi by pak ukazovali moje
bezbranná kolínka se vzorkem struhadla. Babička stárla, křehla
a dojímala se a já jsem rostla, sílila a učila se zvládat
život, lehce jsem jí pak odpustila.
Myslela jsem si ale, že mi její prostomyslná moudra nebudou
nikdy k užitku. A nejednou to tu máme. Tak například babiččino
„když na to nemám, tak si to holt nekoupím“ se mi kdožvíproč
propálilo do duše jako zjevená pravda. Půjčuju si jen knížky v
knihovně, vzácněji od kamarádů. Ale půjčit si vajíčko od
sousedky, peníze u banky? Vzít si hypotéku? Ani za nic! Dluh
člověka připraví o klidný spánek, o nezávislost, dluh je
nejistota, ohrožená budoucnost, vlastně past. Nešťastníky,
kteří tohle nevědí, ukazují denně v televizi, někdy naříkají v
naději, že se na ně složí televizní diváci. Denně mi přijde
elektronicky několik nabídek – návnad na hejla, padají rovnou
do koše. Reklama rozjásaně nabádá; Půjč si, hele tady máš
prachy, tak ber – a za jejími zády si mne ruce exekutor.
Babička, chudá jak myš, ale podobná nedůvěřivé kočce,
sledovala bedlivě všechny pasti v okolí. Pasti falešného
přátelství, dluhů, lichocení, reklamy, hazardu, balamucení. A
když je prokoukla, nezapomněla podotknout: Ze mě nikdo vola
dělat nebude. Jak se mi to v mém tehdejším snílkovství zdálo
úzkoprsé, nudné, málem zbabělé! A jak se mi to rodinné stříbro
jednoduchých strategií dnes hodí... |
