|
|
 Kam vede horoucí víra?
Filmů o konfrontaci různých náboženství, neřkuli rozličných
kultur, vzniklo mnoho, francouzský snímek Hadewijch – mezi
Kristem a Alláhem (v pondělí 5. listopadu ve 23.35 uvádí ČT2)
se navíc dotýká aktuálního problému, jakým je příklon k
terorismu jako jediné smysluplné odpovědi na ničemnosti tohoto
světa. Scenárista a režisér Bruno Dumont naznačuje, že
náboženská příslušnost v tomto případě nerozhoduje. Proto si
hlavní hrdinka, aniž by se vzdala křesťanství (ani to po ní
nikdo nepožaduje!), tak snadno porozumí s radikálními muslimy.
Na počátku spatříme novicku Céline (Julie Sokolowská ji vědomě
oprostila od psychologizujících rysů), vykázanou z kláštera
pro přílišné sebetrýznění hladem a zimou, dokonce je označena
za karikaturu jeptišky. Jenže pokorná odevzdanost Célininy
víry je svým způsobem paradoxní: dívka vyhlíží jak duchem
nepřítomná, příznačné je to třeba v její chůzi. Snadno ovšem
vytušíme, nakolik bolestivě se Céline, marně čekající na
oslovení „shůry“, dotýká, že vytoužený Bůh mlčí. Což ovšem
není nic nového, to už před půlstoletím ve svých filmech řešil
Ingmar Bergman.
V tomto rozpoložení poznává mladé muslimy a po vzájemném
oťukávání, kdy ji důvěrné objetí přitahuje i odpuzuje
současně, přejímá jejich světonázorový náhled (zvláště když
při návštěvě Palestiny zažije ničivé bombardování), rozhodnuta
napomoci k násilné odvetě. Tady režisér, možná svévolně,
pomíjí náboženské protiklady, snad chce naznačit, že pro
fanatika není rozhodující víra, nýbrž jen a právě fanatismus.
Není divu, že snímek vzbudil zvláště v křesťanském prostředí
diskuse.
Například Aleš Palán se v Katolickém týdeníku rozhodl film,
podle něho nezdařený, obvinit z klišé a pokrouceného náhledu
na náboženství. Neboť, jak praví, fanatismus není produktem
víry v Boží lásku, ale právě jejího naprostého nepochopení.
Jenže každý si musí povšimnout, že do sebe pohroužená a
navenek netečná hrdinka naráží na duchovně vyprázdněné,
zformalizované úkony křesťanské víry, zatímco islám ji
fascinuje nabídkou až třeštivého spoluprožitku.
Konečně nepřehlédněme ani dvě rozjímavé sekvence, dozajista
ovlivňující výsledné vyznění filmu – jednak hrdinčin oněmělý
poslech chrámové hudby, jednak (snad očistné?) vnoření do vody
v závěru. Hadewijch (tak se měla Céline, pokud by vydržela v
klášteru, přejmenovat – podle středověké mystičky) je dílo
snad i přepjaté, snad rozporné, avšak podněcuje k zamyšlení
nad složitostmi tohoto světa.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
