|
|
 Ivan
Theimer zase na Moravě
Nedávno uzavřená anketa Českého rozhlasu a České televize
Zahraniční Čech/Češka roku představila posluchačům a divákům
dvacet osobností, které se dokázaly v zahraničí výrazně
prosadit – ať již jako politici, podnikatelé, novináři či
umělci. Významných Čechů žijících „venku“ a šířících tam spolu
se slávou svého jména i dobré jméno země, ze které vzešli,
existuje samozřejmě víc. Jedním z nich je i sochař a výtvarník
Ivan Theimer. Výseč jeho díla přibližuje v současné době
výstava probíhající ve třech kulturních stáncích Uherského
Brodu: v Panském domě, Muzeu J. A. Komenského a Galerii Q.
Z Československa odešel Ivan Theimer jako mnoho jiných mladých
lidí po srpnu 1968. Bylo mu tehdy čtyřiadvacet. Měl za sebou
studium na Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti,
několik výstav a rozdělané sochařské zakázky pro veřejná
prostranství v Přerově a rodné Olomouci. Ty ještě dokončil.
Nadaného a pracovitého umělce tehdy znalo jen několik kolegů a
přátel. Když po listopadu 1989 opět začal navštěvovat svou
vlast, byl již světoznámým a respektovaným tvůrcem. Dávno
nemusel spát na lavičkách u Seiny jako v roce 1969, kdy začal
studovat na pařížské École nationale supérieure des
beaux-arts. Jeho bronzové obelisky zdobí Elysejský palác, v
Kasselu se tyčí jeho Herkules, v Hamburku socha Heinricha
Heina a na Martových polích poblíž Eiffelovky vytvořil k
dvoustému výročí Velké francouzské revoluce velkolepý monument
oslavující Deklaraci práv člověka a občana.
Místo vousáče děti
Nynější uherskobrodská výstava mapuje – jak napovídá její
dlouhý název Via Lucis v Uherském Brodě, Ivan Theimer na
Moravě – vznik a ikonografii dvou nejvýznamnějších děl, jež
umělec v uplynulých dvaceti letech realizoval v České
republice: Ariónovy kašny, kterou roku 2002 instaloval v
Olomouci, a bronzového obelisku Via Lucis, jejž deset let před
tím věnoval Uherskému Brodu u příležitosti čtyřstého výročí
narození J. A. Komenského.
„Václav Havel a Petr Pithart tehdy přijeli ze Slovenska a byli
dost přešlí. Už jim asi bylo jasné, že se republika rozpadne,
“ říká Ivan Theimer u fotografie zachycující onu chvíli z 28.
března 1992, kdy tehdejší československý prezident odhaloval
na zaplněném uherskobrodském Masarykově náměstí Komenského
pomník. „Jakmile ale z něho strhl plachtu, začal se usmívat.
Pak mi prozradil, že čekal dalšího vousatého Učitele národů. A
místo něho spatřil želvu, která nese tříapůlmetrový obelisk, a
dva kluky hrající si s papírovou loďkou.“
Procházím s Ivanem Theimerem v předvečer vernisáže jeho
uherskobrodských výstav Galerií Panského domu, kde s několika
pomocníky dokončuje ředitel tamějšího Domu kultury Jaroslav
Mikulík instalaci expozice. Některé z různorodých modelů Via
Lucis stojí ještě na zemi, jiné už na soklech. Detaily – třeba
hlavy dětí či malé sošky opic nesoucích masku – jsou vystaveny
ve skleněných vitrínách. Ty zapůjčilo Muzeum umění Olomouc,
které je také spoluvydavatelem bohatě vybaveného katalogu a
jehož ředitel Pavel Zatloukal, Theimerův přítel z mládí,
inicioval vznik Ariónovy kašny.
Souvislosti a překážky
Obelisk Via Lucis má na svědomí jiný umělcův přítel –
výtvarník a básník Jaroslav Kovanda, který dnes žije ve Zlíně,
ale počátkem devadesátých let byl ředitelem uherskobrodské
Lidové školy umění. Se svým nápadem umístit ve městě u
příležitosti blížícího se pedagogova kulatého výročí pandán k
soše od Vincence Makovského – ta stojí od roku 1956 v parku
naproti Muzeu J. A. Komenského – ovšem narazil. Nejdříve u
jejího předpokládaného autora. „Jarda s tím nápadem přišel,
když jsem byl zavalen prací a zakázkami. Kývl jsem na něj
teprve, když jsem si v Brodě na náměstí uvědomil všechny
historické souvislosti a analogie,“ svěřuje se sochař nad
kresbou, na níž svůj monument zakreslil na ose náměstí,
propojující chrám Neposkvrněného početí panny Marie, lípu
Svobody a barokní kašnu. „Komenský i já jsme exulanti. Dokázal
jsem si představit pocity, které musel mít, když v Anglii
sepisoval svůj první pansofický spis Via lucis a v platonské
metafyzice světla hledal prostředek k nápravě věcí lidských.
Při pohledu na krásný chrámový portál mi ale došlo, že i jeho
tvůrce – Domenico Martinelli, italský architekt, který
postavil například zámek ve Slavkově – prožil stejně jako já
celý život mimo svou vlast. Navíc na Moravě, kde jsem se
narodil. Zatímco u toskánské Luccy, kde se narodil on a kam se
vrátil zemřít, zase žiju já. Tedy alespoň napůl, protože
neustále pendluji mezi Monteggiori u Luccy, kde mám ateliér, a
Paříži, kde zakotvila má rodina – má italská žena a dva
synové. Magický kruh se tehdy uzavřel, v mých představách se
vyrojily desítky symbolů, emblémů a obrazů, které bych mohl do
památníku zakomponovat, a pustil jsem se do práce.“
Želva nesoucí obelisk uherskobrodské radní ovšem příliš
nenadchla a umělcova ochota pracovat na památníku bez nároku
na honorář se jim zdála podezřelá. Nad modelem a detaily
památníku jim musel vysvětlit jeho bohatou ikonografii a
symboliku a také slíbit, že najde sponzora, který by zaplatil
bronz a jeho odlití ve slovutné slévačské dílně toskánského
městečka Pietrasanta, kde své sochy nechával odlévat i jeden z
největších sochařů dvacátého století Henry Moore.
Odlévání sochy
 „Těch
tři sta tisíc franků nakonec uhradila italská firma Martini a
Rossi, která má v Česku zastoupení a podobnými kulturními
intervencemi zvyšuje prestiž své světoznámé značky vína.
Hraběnka Rossi tehdy přijela i na odhalení sochy. Dnes už bych
za ty peníze tak velký a složitý památník neodlil,“ konstatuje
Ivan Theimer nad velkoformátovými fotografiemi, na nichž je
zachycen postup odlévání jednotlivých dílů uherskobrodského
památníku. To už jsme se ovšem přesunuli z Panského domu do Q
Galerie, která se nachází v rekonstruované barokní sýpce.
Kdysi ji vystavěli Kinští – majitelé uherskobrodského panství
– a z demoličního objektu ji do podoby moderní výstavní síně a
bohatě vybaveného fotografického ateliéru nechal za pomoci
evropských dotací přebudovat fotograf František Chrástek,
který se před dvaceti lety v Pietrasantě odlévání památníku
účastnil. „Ke vzniku žádné ze svých plastik nemám tak
dokonalou obrazovou dokumentaci,“ říká sochař a fotografovi
navrhuje, aby své snímky nabídl Uměleckoprůmyslové škole v
Uherském Hradišti k publikování. „Vznikla by tak obrazová
učebnice o odlévání bronzových soch. Jakási Statua pictus po
vzoru Orbis pictus.“
Zaujalo mě, že na Chrástkových fotografiích mají čerstvě
odlité figury chlapců z pomníku v těle otvory. Sochař
vysvětluje: „Když panáky z odlévacích forem dostaneme,
vypadají jako svatý Šebestián protkaný šípy. Části formy jsou
totiž k sobě připevněny železnými hřeby, aby držely pohromadě.
Hřeby se pak musí z bronzových soch vytáhnout a otvory po nich
se zaletují.“ Další zajímavé technologické detaily se dovídám,
když se ptám, jakým způsobem vytváří sochař na svých
obeliscích reliéfy map, citace textů, obtisky medailí či
veduty měst. „To tetování soch,“ směje se umělec, „je docela
složité. Z dokumentů se udělají tiskařské štočky, do nich se
dá podobná hmota, jakou používají dentisté na obtisky zubů, a
z ní vznikne forma, do níž se naleje vosk. Ve vosku se pak
každý detail retušuje a jednotlivé voskové segmenty se ve
slévárně spojují dohromady. Ne vždy se to povede.“
Ikonografie a želvy
Dokumentaci, z níž vytváří ikonografii svých soch, přikládá
Ivan Theimer velký význam. „Mou nedávnou zakázkou byl monument
pro Bordeaux – Narození vína ve Středozemí. Rešerše mi
zpracovávali historici z pařížské Národní knihovny, odborníci
na řeckou a egyptskou epochu. Potřeboval jsem vědět, jakým
způsobem se v té době víno dělalo. Teprve když mám všechny
takové podklady pohromadě, vybírám si, co z nich aktuálně
použiji. A navíc inspirují mou představivost.“
Zajímám se, jestli i v Bordeux použil svůj oblíbený motiv
želvy, který najdeme nejen v uherskobrodském památníku, ale
také u Ariónovy kašny. „Samozřejmě, poblíž šestnáctimetrového
sloupu jsem umístil želvy hned dvě,“ směje se sochař a
vysvětluje, proč je pro něho tento motiv důležitý. „Svou první
francouzskou zakázku jsem získal právě díky želvám. Účastnil
jsem se soutěže na sochu pro atrium útulku seniorů, kde byly i
nějaké zbytky římské architektury. Dlouho jsem se trápil, co
by se tam hodilo. A pak mě v souvislosti s pomalými pohyby
starých lidí napadla želva. Ta je ostatně i symbolem dlouhého
věku a často ji zobrazovali i Římané. V buddhistických zemích
odkazuje želva svým vyklenutým krunýřem ke spojení nebe a
země. A dle jiného výkladu představuje Zemi: navenek s tvrdou
kůrou, uvnitř však měkkou. V jiných kulturách je zase želva
symbolem žen a plodnosti. Na památníku Komenského symbolizuje
věčnost, moudrost, pokoru...“
Světlo v labyrintu
Co dělá želva na pomníku Učitele národů, je tedy jasné.
Přítomnost dětí je také logická. Lodička, s níž si hrají, pak
představuje cestu životem, která se před nimi otevírá. „Ale
také putování exulantů bouřlivými vlnami historie,“ dodává
Theimer a prozrazuje, že s dalšími ikonologickými finesami mu
v případě Via Lucis pomáhal Xavier Galmiche, jenž některá
Komenského díla přeložil do francouzštiny. Tento bohemista ze
Sorbony napsal do katalogu uherskobrodských výstav
pozoruhodnou studii. „Umělec se naučil poznávat znamení,“
čteme v ní, „jež vedou za světlem: iniciační symboly, symboly
vyučení, symboly prozíravosti. A bez uzardění si z tohoto
odvěkého arzenálu posloužil za účelem získání místa na
výsluní. V tom představuje neohumanistického umělce,
stvořitele nového osvícení, jež zve jedince k výstupu na
úbočí, dítě k dospívání a lidské společenství k prozření
zahlédnutému z hloubi labyrintu, z něhož je třeba se dostat.“
Myslím na Galmichova slova, když si v Muzeu J. A. Komenského
prohlížím Theimerovy kresby a grafiky. Některé svým
antikizujícím rázem připomínají lorrainovské Arkádie. A
připomínám si větu z Cesty světla, ve které Komenský
charakterizuje svět, v němž musel žít a který ho vlastně k
hledání nápravy přivedl: „Na celém světě je vidět třenice mezi
náboženskými vyznáními, politickými správami, rodinami a
sektami…“ Tak je tomu i po čtyřech stech letech. K rajské
Arkádii má věru daleko. A napadá mě, zda síla i obliba
Theimerova díla nevyvěrá právě z rozporu mezi neřádem světa,
pro jehož hlučné agory vytváří památníky, a umělcovou touhou
po řádu a tichu Arkádie. Ta touha z jeho památníků září jak
pozlacená špice uherskobrodské Via Lucis. Není divu, že nás
oslňuje.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Jiří Fajt s Foto Q studio
|
