|
|
Geraldine Muchová, hudební skladatelka
Po celý život jste obklopena hudbou, literaturou, a především
výtvarným uměním. Našla jste mezi tím vším nějakou společnou
linku?
Hudba je hlavní náplní mého života, dávno před tím, než se v
mém životě tak zásadně objevila ještě literatura s malbou. Bez
hudby a komponování si neumím svůj život představit. Už od
raného dětství komponuji. Skládala jsem hudbu a zapisovala
noty dříve, než jsem uměla číst písmena. Všechny druhy umění
jsou spolu nějak provázané. Jako malé děvče jsem ráda četla a
chodila na výstavy. Byla jsem k tomu vedená rodiči, které
umění zajímalo. Tyto podněty a inspirace byly ale jen
podvědomé, neuvědomovala jsem si je.
Kdy jste se se jménem Alfonse Muchy potkala poprvé?
O existenci Alfonse Muchy jsem neměla ve Skotsku vůbec tušení.
Až když jsem poznala svého muže Jiřího, Alfonsova syna,
otevřel se přede mnou nádherný svět nejen secesní malby. V
roce 1945, kdy jsem byla prvně v jejich bubenečské vile, mě
nadosmrti uchvátila dvě Muchova díla. Na podstavcích tam stál
obraz Madony a obraz s názvem Sibiř. Pro mě to byl šok, na
který nikdy nezapomenu! Moje tchyně Maruška byla velmi
vzdělaná a umělecky nadaná. Postupem času jsme se velmi
spřátelily. Často a živě mně vyprávěla o svém muži Alfonsovi,
kterého jsem už osobně nepoznala. Všechno to, co o něm ale
dnes vím, mám zprostředkovaně a velmi podrobně od manželovy
matky a tak živě, že mám někdy dojem, jako bychom se přece jen
potkali...
Neměla jste někdy chuť složit skladbu na Alfonsovu počest?
Neměla. Moje komponování totiž mělo původ zcela pragmatický.
Abych zůstala duševně a tělesně zdravá, psala jsem hudbu.
Jednoduše jsem to dělat musela, protože vnitřní puzení k
tvorbě by mně nedopřálo klidu. Byla to moje duševní hygiena,
která u mě byla na stejné úrovni jako potřeba jíst nebo spát.
Ve Skotsku bylo běžné, aby děvče skládalo muziku?
To opravdu nebylo. Jsem velmi stará žena a narodila jsem se v
době, kdy se holčičky nevychovávaly k tomu, aby měly svá
povolání. Proto jsem byla i já vedena především pro domácnost.
Jenže se u mě projevil neobyčejný talent, který se prý nedal
přehlédnout. Všem bylo jasné, že se mnou bude vždy zábava, ale
aby někdo pomýšlel na to, že bych se stala opravdovou
skladatelkou, tak to jistě ne.
Ze všech vašich kompozic si dnes stojíte jen za několika. To
je asi zvláštní pocit, nevážit si svého díla.
To je tak. Když je věc napsaná, je s ní autor spokojený. Ale
již za měsíc si uvědomí, že se dala napsat lépe. Jak jsem
řekla, komponovala jsem pro své zdraví, takže v důsledku to
bylo vše v pořádku. Nikdy jsem nemyslela na to, jestli se moje
věci budou někomu líbit, protože jsem je nepsala s úmyslem
prosadit se jako skladatelka. Neměla jsem dokonce ani ambice,
aby někdo mé skladby hrál. Můj nonet se občas hraje. Asi i
proto, že v něm jsou místa, kde se mohou jednotlivé nástroje
ukázat. Napsala jsem i jeden celkem dobrý kvartet, ale nikdo
ho nebude hrát, protože tam nemohou nástroje ukázat, co
všechno dovedou. Samozřejmě, že jsem za svůj život slyšela
množství pochvalných slov o mé práci, ale kdo ví, jestli byla
pravdivá. Kdo dokáže správně ohodnotit? Když se hrála moje
kompozice v Glasgow, vyšly velmi kladné recenze. Myslím si
však, že to bylo hlavně kvůli provedení.
Co vás na hudbě fascinuje?
Zajímá mě především, jak je napsaná, jak je udělaná, než
jestli se mně líbí nebo nelíbí. Chci přijít na kloub tomu,
jakým způsobem ji autor napsal, jak myslel, jak pokračuje.
Není mnoho žen skladatelek. Proč si myslíte, že tomu tak je?
Možná proto, že k tomu nejsou vychovávány ještě ani dnes. Ženy
byly a jsou vychovány k tomu, aby na klavír především hrály. U
mě to bylo jinak. Můj otec, profesionální hudebník, pozoroval,
že od útlého dětství improvizuji, a vše zapisoval. Později mě
naučil notovému zápisu. Kvůli tomu jsem pak měla problémy ve
škole, protože jsem jaksi nechápala, že mně nestačí umět číst
noty, ale že se musím naučit číst i písmena. Zcela jsem
myslela hudbou. Že jsem pomaleji četla slova? To nikomu
tenkrát nevadilo. Všichni však obdivovali moji dovednost čtení
notového zápisu. Ono to není jen tak, napsat muziku. Je to
především o velké koncentraci. Vlastně je to pouze velká
koncentrace. Snad proto není mnoho skladatelek.
Pak to musela být opravdu velká náhoda, když i první žena
vašeho manžela Vítězslava Kaprálová byla skladatelkou. Navíc
velmi uznávanou.
Ano, opravdu velká náhoda. Nebo osud? Každopádně, na tehdejší
dobu to bylo něco nevídaného. Vítězslavu Kaprálovou jsem znala
dříve než svého muže. Byla jsem těsně před válkou na jejím
londýnském koncertě, kde uvedla své skladby, které osobně
dirigovala. Pak jsem ji zažila ještě jednou, když dirigovala s
Rafaelem Kubelíkem Českou filharmonii. Tenkrát to byl skvělý
orchestr!
Myslíte, že máte vy dvě něco společného?
Mimo Jiřího a komponování určitě ne. Ona byla velmi ambiciózní
žena, chtěla prorazit svými věcmi, byla k tomu vychovaná. Byla
obrovským talentem, skvěle vyučeným. Je to velká tragédie, že
odešla tak brzy.
Četla jste všechny knihy, které váš manžel napsal?
Jistě, četla. Některé jsem však nemohla dočíst pro to utrpení,
které v nich manžel popisoval a které sám v kriminále zažil na
vlastní kůži. Byla to divná doba. Vrátil se z války jako
hrdina a pro to hrdinství a pro jeho styky ho nakonec
komunisti zavřeli. Naštěstí seděl jen čtyři roky a na základě
Zápotockého amnestie byl pak propuštěn.
Být snachou Alfonse Muchy, to je pro vás jistě celoživotní
závazek.
Stala jsem se především jeho fanouškem. Alfons byl naprosto
geniální. Nikdo si nedovede představit jeho dílo celé
pohromadě. On nic jiného nedělal, jen stále kreslil a maloval.
Samozřejmě že díky svým plakátům vydělával obrovské peníze,
ale popravdě řečeno, měl z toho špatné svědomí, protože chtěl
především malovat svobodně. Štěstím pro jeho díla bylo, že
jeho práce považovali mocní té doby za něco zastaralého a
buržoazního, a tím pádem bezcenného. Proto o ně neměli zájem
ani nacisti a díky jeho ženě Marušce, která všechna díla
pečlivě evidovala a střežila, se dochovaly v pořádku dodnes.
Obecně známé byly pouze secesní plakáty. Ostatní díla byla
zcela neznámá. Ale právě ta dnes sklízí obrovský úspěch po
celém světě.
Pavel Sršeň, publicista
Foto archiv
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 30. října. |
