|
|
 Osmdesát
procent
Prý poslední krásný podzimní den. Tenhle se opravdu vydařil.
Jedu autem z Prahy do Šluknova uvést panu Oujezdskému jeho
výstavu fotografií z Islandu a kochám se barvami listí
prosvíceného pozdně odpoledním sluncem. Jen jsem trochu
nervózní, abych kvůli těm zatáčkám za Mělníkem nepřijel pozdě,
to víte, na Islandu se pozdě nechodí. Tam si smluvíte schůzku
třeba dva měsíce dopředu a už si ani nemusíte volat. To
kdybychom byli třeba v Chile, mohl bych být úplně klidný, tam
se vlastně včas na návštěvu chodit nesmí! Taky by se mohlo
stát, že by hostitelka ještě byla v natáčkách. Vzpomínám si,
jak si můj přítel, český Chilan a sbormistr Hans Stein
stěžoval, že když má zkoušku s pěveckým sborem a lidi se mu na
ni trousí dvě hodiny, moc toho s nimi nenacvičí. Ale co se dá
dělat, to jsou místní zvyky. Na jihu je většinou na všechno
dost času, na severu si potrpí na přesnost. Každý národ to má
nastaveno trochu jinak a po svém, ostatně my Češi taky. Když
jsme u nás třeba k někomu pozvaní na večeři a hostitelka nese
na stůl, skoro vždycky tvrdíme, že chceme jen trošku. „Ale
kdepak, jen si dejte,“ prohlásí paní domu a pak nastane ten
známý tanec, kdy vám neustále něco nabízí a přidává a vy se
upejpáte, takže výsledkem je remíza v podobě běžné porce. To
když se vás zeptají na Islandu, kolik chcete, a vy ze zvyknu
plácnete, že jen trošku, dostanete jen trošku. A pak koukáte,
jak se domácí vesele nacpávají, a odcházíte hladoví...
Ta silnice do České Lípy se opravdu vleče. Pouštím si rádio,
abych nemusel myslet na to, že nebudu ve Šluknově včas, a
ejhle: Evropská unie nám zakázala používat název máslo pro
pomazánkové máslo, protože to máslo není, neobsahuje
požadovaných osmdesát procent tuku. A je z toho pozdvižení,
sedm lidí z deseti by pomalu chtělo vystoupit z EU. Několik
osamělých hlasů se sice ptá, jestli je dobré označovat jako
máslo něco, co máslem není, ale ty v té vřavě zanikají... Co
když je to jen nedorozumění, napadá mě. Možná jsme jenom
kulturně jinak nastavení, utěšuju se. Ti lidé se tak zlobí
třeba proto, že my Češi přece dávno víme, že pomazánkové máslo
žádné máslo není, podobně jako víme, že tuzemský rum není
opravdový rum. No a stejné to přece je i s naší pravdou,
svobodou a demokracií! Nic z toho u nás nemá předepsaný počet
procent, jenže my si toho jsme vědomi a umíme se podle toho
zařídit. Nám nemusí nikdo nařizovat, co máme dělat...
Na kruhovém objezdu v České Lípě si říkám, že je vlastně s
podivem, že nás Evropská unie dokázala přinutit, abychom si ty
objezdy zřídili, když jsme na ně nebyli zvyklí. Je úplně
jedno, že jsou bezpečnější než klasická křižovatka, protože to
byly naše křižovatky!
Možná to tak je se vším. Ale stejně bych si přál, aby se
pomazánkové máslo prostě přejmenovalo na máslovou pomazánku.
Budeme o kousek k pravdě blíž, i když je to všechno tak těžké,
osmdesát procent je pro nás zřejmě nedostižná meta. Na druhé
straně mě těší, že některé věci ještě platí. Třeba ta výstava
fotografií pana Oujezdského, to byla stoprocentně výstava a
přišla na ni i spousta opravdových návštěvníků.
Jen já jsem nakonec přijel o něco později, než jsem slíbil.
Pan Oujezdský se ale nezlobil, stihli jsme to, dopadlo to
dobře, nějak jsme to udělali...
Jan Burian, písničkář a spisovatel
|
