|
|
 Vieweghův
„mráz“ je očistný
Michal Viewegh vydal v roce své padesátky svoji pětadvacátou
knihu. Dal jí poněkud zlověstný titul: Mráz přichází z Hradu.
Jde možná o poukaz až příliš laciný, o příměr natolik
evidentní, že se z něj téma následujících tří set padesáti
stránek vyloupne jaksi samo: čelní političtí reprezentanti
lokajské mentality českého národa si prostě nedají říct a
vracejí zemi poslušně tam, kde jí bylo v posledním století
nejhůř – do područí velkého východního bratra, jurodivého
monstra uhněteného z patologických úchylek všeho druhu, jedné
otřesnější než druhé. A snaží se samozřejmě během tohoto
masochistického putování do jámy lvové ještě urvat, co se dá,
a to na jakýkoli způsob – za cenu lži, zrady i vraždy.
Viewegh ovšem podává tohle všechno v hutné zkratce: Praha,
současnost, deset, možná patnáct vybraných postav a jejich
„hry“. Autor mluví v té konstelaci jasnou a rychlou řečí
reportéra, náležitě zuřivého a neslitovného – jakékoli
alegorie nebo symboliku nechává stranou. Sám bere svoji prózu,
jak říká v předmluvě, za „thriller“ i „maximálně jízlivou
společensko-politickou satiru“. Sedí jedno i druhé. Jeho
výkres mafiánského státu, který funguje skvěle od počátku
devadesátých let jako „přirozená“ mutace ekonomicko-mocenských
špiček minulého režimu, přijde možná většině „laických“
konzumentů ve srovnání s tou skvělou verzí státu, co se
objevuje denně v televizi, novinách nebo rozhlase, pořád ještě
jako příliš iracionální, neuvěřitelná, nemožná – jenže je
tady, a teď. I na tomhle šprochu je pravdy trochu. Pokud ne
pravda celá.
Samozřejmě směšujeme autorskou fikci s realitou – jenže s
jakou realitou? S realitou, kterou nabízejí média. Čili s
realitou v uvozovkách. Vieweghova próza je samozřejmě taky
médiem svého druhu. Že byl autor v předcházejícím čísle své
ságy (Mafie v Praze, 2011) „opatrnější“ a nejmenoval (i když
třeba vycházel víc z reálných kauz), a že v čísle nynějším
jmenuje přímo všechny ty janoušky, bárty, klause, ale i landy
nebo duky a možná víc fantazíruje, domýšlí, projektuje? Co na
tom? Těžiště jeho skvěle napsané knihy zůstane stejné: vztek
na tu odporně fašizoidní sebranku moci a penězchtivých
jelimánků, která stahuje stát – a s ním nějakých deset milionů
občanů – ke dnu. Ke dnu, které je zrcadlem jejich osobních
traumat, nereflektovaných citových úrazů, fatálních tragédií.
Škoda že tyhle profily nevykreslil Viewegh detailněji, že se
nepopásl na ubohosti a zoufalství těch „sebou vyvolených“
důkladněji.
S výjimkou Klause, samozřejmě. Pokud na autorskou schopnost
napsat dobrý thriller v duchu postmoderně odlehčené „drsné
školy“ ukazoval už Případ nevěrné Kláry (2003), pak o rok
starší Báječná léta s Klausem předvedla rub Vieweghovy
pochopitelné animozity k odcházející hlavě státu: vztek tu
nasákl zkratkovitostí, frází, naivitou. Ne tak v nynějším
čísle. Ačkoli autor nesbírá za novinku zrovna pochvalné
recenze, čte se jeho kniha výborně. Viewegh umí napsat
dialogy, umí vystavět atmosféru, umí nastartovat, rozvinout,
sklenout a pointovat příběh. Prostě umí psát, zvládá své
řemeslo. Jistě: závada může být na mém přijímači, když jsem
jeho knihu přečetl dychtivě a na jeden zátah. Anebo ne?
Mráz přichází z Hradu je dramaticky vystavěná fikce, řádná
kritika zdejší společnosti a její „kultury“ – i reálné
varování. Michal Viewegh si vlastně zaslouží pochvalu, že
takhle klíčové téma zpracoval a prodal je nezanedbatelné části
„obětí“. Jeho polarizace světa na dobré (vybraní novináři,
vybraní policisté) a zlé (jmenovaná mafiánská skvadra plus
její další četná chapadla) je sice málem pohádkové, ale
vlastně funkční. Pokud se v současné české literatuře vedou
„diskuse“ o takzvané angažovanosti, nemohl Viewegh přispět
lépe. Prozatímní dilogie Mafie v Praze a Mráz přichází z Hradu
patří k jeho nejkritičtějším kusům – ale zároveň k těm
nejlepším. Když píše Viewegh o sobě, jako třeba v denících, je
v lepším případě úsměvný, v tom horším pak politováníhodný,
pokud ale píše o světě, ve kterém žije, je mrazivý. Je to ale
očistný mráz.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
|
