|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
Potíže s imaginárními světy
Každého z nás to může potrefit, každý z nás se může stát
člověkem blízkým tomu, koho to potrefilo. Že je zle, dozvíte
se, až když se sama nemoc jaksi utvrdí ve svém projevu,
zatvrdí se vůči skutečnosti. Leč na rozdíl od nemocí těla se
v případě duševních nemocí nelze nijak domluvit. Stanete se
nedobrovolnými hrdiny pohádkového světa, jen ten čarodějník,
jenž vám někoho blízkého začaroval, má jméno, stal se
personifikací příslušné diagnózy. Vy ji znáte, nemocný ji
odmítá, odborníci pak vlastně mohou poučovat spíše vás, jak
s tím žít, jak s ním žít a nezbláznit se také. Nelze už spolu
soubýt jako dříve, lze se jen znovu sžívat při vědomí stálé
provizornosti a improvizovanosti vztahu.
Inu, je mi jasné, že je vám, milí čtenáři, jasné, o čem píši,
a že to též na vlastní vědomí a cit zažívám. Projeví-li se u
někoho z našich blízkých duševní choroba, stane se nám právě
ona časem v jistém smyslu bližší, než jí postižený člověk.
Chorobě můžeme rozumět, člověku už ne, odcizil se nám, i
proto, že se již dříve odcizil sám sobě. Leč my ještě dlouho,
setrvačnou vírou v dobré konce pohádek, věříme tomu, že
čarodějníkova moc pomine, že nám blízkého člověka vrátí, že
uchopí svou kouzelnou hůlku a celý ten zlý sen zruší,
odmávne...
Samozřejmě že se lze pokusit vzdorovat magii černokněžnictví
principiálností vědy. Studovat psychiatrické monografie a
kompendia, pídit se po smyslu vystálé skutečnosti, konzultovat
s odborníky i s těmi, kteří jsou obdobně „postiženi
postiženými“. Nalezením diagnózy však souboj teprve začíná,
černokněžník se nám směje do očí prostřednictvím očarovaného
média, jímž je nemocný člověk. Je nutno přivyknout porážkám:
nejprve rezignujete na logickou domluvu, na zdánlivou
sugestivitu pravdy, časem musíte obětovat i své sebevědomí,
snad jen obraz skutečnosti si můžete ponechat jako východisko,
rozcestník, ke kterému se lze vracet v oné pohádkové zemi, ve
které jste se nepřipraveni ocitli.
Nazřete přitom faktickou podstatu mnoha pohádek o lidech
různým způsobem začarovaných, můžete pak jejich protagonistům
i antagonistům připisovat příslušné diagnózy a kazuistiky.
Vztáhnete-li pak sumu nabytých informací na osoby a jevy ve
světě, jenž vás obklopuje, svádí vás to ke zkusmé determinaci
projevů duševních nemocí na mnoha případech takzvaných
osobností v rámci historickém i současném, ať už politickém,
kulturním a třeba i sportovním. Garantuji vám, že se oním
nalezeným klíčem k určování duševních poruch pobavíte. Leč
satiru si nechme na příště; kdo se střetl s projevy vážnější
duševní nemoci, ví, že právě zlehčování její podstaty funguje
ve smyslu ozdravného účinku ze všeho nejméně. Svět takzvané
„těžké psychiatrie“ zdá se být ostatně obzvláště
nespravedlivým, nesmyslným ve smyslu individuálním i
společenském, však také mnohé její syndromy a symptomy
zapříčinily pád na dno společnosti u těch často
nejbezbrannějších, totiž u bezdomovců.
Být, tedy nejen cítit se normálním v této době, kdy počet
duševních nemocí v populaci narůstá jak nikdy dříve, je stejně
jako v jiných případech věcí společenského, humanistického
konsensu. Psychiatrie, psychologie i psychoterapie se v tomto
našem rozpačitě demokratickém světě chová k nemocným se
vstřícností, obdobnou korektnosti politické. Třeba i tím, že
novými názvy zbavuje nemoci a jejich projevy minulých
negativních konotací. Psychicky relativně zdravý člověk pak
zůstává ve vztahu k blízkému psychicky nemocnému sám se svými
onemocnělými myšlenkami. Vznikají tak situace, říkám si,
obohacený o tuto traumatickou zkušenost, kdy se nelze dobrat
srozumění skrze diskusi či dialog. Lépe je v nich zůstat sám
sebou, povýtce nedemokraticky si myslet po svém a na své, a
takto odhadovat budoucnost blízkých lidí a cizího světa. |
