|
|
 Kde jsou
hranice selhání?
Maďarský režisér István Szabó se narodil v roce 1938 a
generačně souzní s naší novou vlnou – je vrstevníkem Jiřího
Menzela, Jaromila Jireše či Juraje Jakubiska, začínal podobně
jako oni v polovině šedesátých let. Zájem o soukromá dramata u
něho však záhy přerostl ve zkoumání politických mechanismů,
které je předurčují.
V oscarovém Mefistovi (pondělí 26. listopadu, ČT2, 21.45),
který mu zjednal asi největší mezinárodní věhlas, zužitkoval
stejnojmenný román Klause Manna. Prozkoumal tu téma zaprodání
se: talentovaný herec Hendrik Höfgen, zprvu koketující s
levicovým hnutím (ostatně jako téměř celá německá avantgarda
dvacátých a třicátých let), se nechá zlákat výhodami, které mu
nabídne právě zvítězivší nacistický režim. Hlavní roli
ztvárnil německý herec Klaus Maria Brandauer, jenž vystupoval
i v následných Szabóových filmech. Ukázal, jak životní role
Mefista, hraného v mrtvolně bělavém nalíčení, se stává
Höfgenovým triumfem, ale současně zrcadlí jeho niterné
pochyby, když se vyrovnává se zradou dřívějších zásad i
přátel, marně ji zastíraje bujarou okázalostí.
Do éry nastupujícího nacismu Szabó situoval ještě Hanussena
(středa 28. listopadu, ČT2, 22.30), opět s Brandaurem v
titulní roli. Také charizmatický jasnovidec doplatil na své
politické hrátky. Brandauer ho opět hraje jako člověka, jehož
těší sláva a uznání, ale jenž neodhadne meze svých ambicí.
Szabó nakonec ani nezkoumá, zda Hanussen doopravdy měl
věštecké schopnosti (předpověděl až překvapivé podrobnosti o
cestě nacistů k moci), postačí zjištění, že začal být vnímán
jako nežádoucí osoba, protože zveřejnil dosud tajené
skutečnosti. Třetím Szabóovým (a Brandauerovým) titulem, který
se k divákům dostává, je Plukovník Redl (pátek 30. listopadu,
ČT2, 21.40). I zde si všímá ceny, kterou zaplatí člověk
toužící po společenském vzestupu – režisér tu přiblížil osudy
důstojníka generálního štábu, jenž se vypracoval na šéfa
rozvědky.
Je zvláštní, že Szabó největší úspěchy slavil s příběhy, v
nichž zevrubně ohmatával nitro lidí (navíc inspirován
osobnostmi skutečně existujícími), kteří se represivním
režimem nechali zlákat ke spolupráci. Nebyla to náhoda: jak se
před časem ukázalo, možná tak řešil svá morální dilemata – sám
byl totiž donašečem a maďarskou tajnou policii informoval o
smýšlení svých méně loajálních kolegů.
Jan Jaroš, filmový publicista |
