|
|
 Hlasy & vlasy českého undergroundu
Na začátku byl nápad redaktorky Českého rozhlasu 6 Ivany
Denčevové přiblížit ve vysílání kořeny fenoménu zvaného
underground. Symbolicky na vlnách nástupkyně Svobodné Evropy
se tak v lednu objevil cyklus Z historie undergroundu, v němž
se posluchači vždy poslední čtvrtek v měsíci společně s přední
postavou undergoundového hnutí Františkem Čuňasem Stárkem a
historikem Michalem Stehlíkem vydávali do let, v nichž
normalizace svírala hrdla každého svobodného obyvatele
Československa – a přece se zločinnému režimu jen málokdo
dokázal vzepřít.
Příprava cyklu zavedla jeho tvůrce k samotným členům
undergroundového společenství. Rozhovory s deseti z nich tvoří
tu nejpodstatnější součást unikátní publikace Tváře
undergroundu, která právě vychází v nakladatelství
Radioservis.
Proti pronikání nevkusu...
Počátky obtížně definovatelné hudební subkultury, jejíž
představitelé podle legendy undergroundu Ivana Martina Jirouse
hráli v konzumní společnosti navenek role neškodných bláznů,
„ve skutečnosti však pro ni plnili funkci špatného svědomí“,
spadají do zdánlivě idylických časů šedesátých let. V roce
1966 vyhlásil Ústřední výbor Komunistické strany
Československa kampaň proti „pronikání nevkusu do úpravy účesů
u chlapců a mladých mužů“, kterou v srpnu téhož roku Veřejná
bezpečnost završila akcí s úředním názvem Vlasatci. Během pár
týdnů bylo evidováno a různě postiženo na čtyři tisíce lidí. V
knize Tváře undergroundu na to vzpomíná nejstarší rocker České
republiky Zbyněk Lán zvaný Binny Laney, narozený v roce 1938:
„Dlouhé vlasy jsem si nechal narůst někdy v roce 1964. Rodičům
se to pochopitelně nelíbilo, měl jsem také problémy s policií,
chtěli mě ostříhat. Nejhorší to bylo na hlavním nádraží, kde
ostříhali každého, koho zatkli.“
 Zbyněk Lán patří rovněž mezi pamětníky jednoho z prvních
ostrých zásahů režimu vůči rockové hudbě a vůbec všemu, co se
neslučovalo s představou „socialistického člověka“. Sedmého
března 1964 provedli policisté v pražském hotelu Tichý zátah
na vystupující kapelu Hells Devils, jejímž spoluzakladatelem a
zvukařem byl právě Laney. Vedoucí skupiny Evžen Fiala strávil
dva měsíce ve vazbě a hned po sovětské okupaci raději
emigroval, stejně jako čtvrt milionu jiných Čechů a Slováků.
Věděli proč. Během několika následujících let dokázal symbol
nadcházejícího marasmu, prezident Gustáv Husák,
„znormalizovat“ skoro celou společnost a navždy jí ohnul
hřbet. Represe však měly i další efekt. Po celé republice
začaly vznikat ostrůvky alternativního smýšlení i konání. Opět
slovy Magora Jirouse: „Nikdy by nevzniklo tak pevné, semknuté
a přitom neorganizované společenství, kdyby tlak
establishmentu nebyl tolik nesnesitelný...“
Chtěli jsme provokovat
Byť mají příběhy představitelů českého undergroundu řadu
společných rysů, přece je každý z nich originálním svědectvím
o klopotných osudech jedince odhodlaného uchovat si za každou
cenu svou osobní svobodu. O tu celý život až umanutě usilovala
i základní postava západočeského a severočeského undergroundu
Miroslav Skalický řečený Skalák. Ročník 1952, učil se ve
Škodovce tesařem, v šestnácti psal vápnem na zdi hesla proti
okupantům, v osmnácti měl první problémy s policií, které se
nelíbily jeho kalhoty střižené z americké vlajky. Později se
stal členem společenství kolem Barel housu, domku u
kamencového jezera v Chomutově, a takzvaného „baráku“ v obci
Nová Víska, který komunisté nakonec vyvlastnili.
V roce 1974 založil Skalák undergroundovou kapelu Hever &
Vazelína, jejíž písně jako Tesilová verbež nebo Červený
vejložky „v podzemí“ zlidověly. „Neuměli jsme moc hrát, chtěli
jsme spíš provokovat, protože jsme se nemohli smířit s tím, co
vidíme kolem sebe, jak lidi vypadají, jak žijou, jak se chovaj
v práci, jak se bojí vyjádřit. A hlavně mi vadilo, že se
mermomocí snažili, abych se choval jako oni,“ přibližuje
Skalák na stránkách knihy Tváře undergroundu příčiny vzniku
hudebního seskupení, jehož „striptérem“ se záhy stal Ivan
Martin Jirous, jinak manažer daleko proslulejší undergroundové
formace The Plastic People of the Universe.
Miroslav Skalický zahrál s Heverem a Vazelínou i na Jirousově
svatbě s Juliánou v únoru 1976 v Bojanovicích, kde se sešlo na
tři sta padesát diváků a asi čtrnáct kapel. Utajený festival
se záhy stal impulzem k policejním represím, které neměly
obdoby. Ve vazbě se ocitli všichni členové Plastiků, ale i
desítky dalších, včetně Pavla Zajíčka, Zdeňka Vokatého alias
Londýna, Karla Havelky řečeného Kocour – a také samotného
Skaláka. Ten z monstrprocesu, který vedl ke vzniku iniciativy
Charta 77, vyšel s vysokým trestem osmnácti měsíců nepodmíněně
– oficiálně za uspořádání koncertů Charlieho Soukupa,
Svatopluka Karáska a vystoupení Ivana Jirouse. Po protestech
prezidenta PEN klubu Heinricha Bölla, Jaroslava Seiferta,
Václava Havla, Jana Patočky a dalších mu byl trest zmírněn na
polovinu.
V osmdesátých letech požádal Skalický o vystěhování do
Rakouska, kde posléze získal azyl. „Vyhrožovali dětma, když
bylo dceři Markétě půl roku, tak mě vezli na výslech, měl jsem
ji na klíně. To bylo skutečně absurdní, chodit na výslech s
půlročním dítětem,“ přibližuje Skalák stupňující se nátlak
Státní bezpečnosti. Ve Vídni se zapojil do aktivit ve prospěch
opozice v rodné zemi, pašoval do vlasti exilové časopisy a v
době státní návštěvy Gustáva Husáka v Rakousku polepil zdi
Vídně stylizovanými zatykači. Dnes žije střídavě v Rakousku a
ve svém mlýně v Meziříčku u Želetavy na Vysočině. Na otázku,
co mu underground dal a vzal, odpovídá: „Dal mi jasnou životní
linii, kterou dožiju do konce, i když spousta lidí zmizela do
ztracena. A co mi vzal? Nestěžuju si, myslím, že nic.“
Všichni kolem žili ve lži
„Jednou stejně v prachu lehnou. A červi se rozlezou. Bič boží,
bič boží, bič boží je vyžene!“ Slova fiktivní písně fiktivní
skupiny z velmi nefiktivního televizního seriálu o „hrdinných“
kouscích majora Zemana jsou zcela jistě povědomá Jiřímu
Lábusovi, který v předposlední části seriálu, navzaného
Mimikry, ztvárnil postavu vyšinutého narkomana ohrožujícího
normalizační „klid na práci“. Herec, který se za své estébácké
angažmá později omluvil, byl tenkrát hodně podobný Vladimíru
Drápalovi, příslušníku undegroundové generace, která v
osmdesátých letech nahradila tažením proti Plastikům
zdecimovanou generaci předchozí dekády. Drápalova přezdívka
Lábus byla na světě a s ní i další výrazná figura domácí
neoficiální scény.
Historka s vnitráckým seriálem je a propos příznačná pro celé
propagandistické snažení stále víc puchřejícího režimu. Jeho
pokusy ovlivnit veřejné mínění často působily spíš
kontraproduktivně – jako v případě pořadu Československé
televize Atentát na kulturu, který měl definitivně
zdiskreditovat Plastiky a další figury undergroundu. „Ti
chlapíci mi byli neskutečně blízcí a skrz obrazovku jsem
cítil, že není všechno úplně ztraceno, pokud ještě v téhle
zemi takoví lidé existují,“ vypráví v knize Tváře undergroundu
Lábus Drápal o svém mladickém okouzlení vlasatci z
denunciačního televizního dokumentu. Vzápětí se začal v
rodných Lounech sám angažovat, což mu částečně ulehčovala, ale
spíš komplikovala profese a funkcionářství jeho otce – vojáka
z povolání a předsedy národního výboru. „Místní máničky mě ze
začátku nesnášely, představoval jsem pro ně komunistickou
nomenklaturu. Proto jsem prchnul do Prahy, tam nikdo netušil,
jaké mám kořeny,“ vysvětluje Lábus. „Přitahovala mě představa
svobody, života bez lži, zatímco okolo mě ve lži všichni
žili.“
V Praze se Drápal napojil na lidi z okruhu restaurace U kaple
betlémské a skupinu kolem Františka Čuňase Stárka scházející
se v androšské restauraci Klamovka na Smíchově. Začal
spolupracovat s časopisem Vokno a zpravodajem Voknoviny,
zabezpečoval jejich tisk a hotové výtisky rozvážel po celých
severních Čechách. Brzy se dostal do hledáčku estébáků – prvně
zatčen byl ve třiadvaceti, v roce 1987, pár dní po vlastní
svatbě. „Teď to vypadá, jako že o nic nešlo. Ale byla to
hrůza. Křičeli na mě: Tady seděl ten pingl, co vám nosil pivo,
třásl se jak osika a všechno podepsal! Bylo mi z nich fyzicky
špatně, úplně se mi chtělo zvracet,“ vybavuje si Lábus pokusy
tajných získat ho ke spolupráci. Výslechů si ještě užil
nepočítaně, byly časy, kdy k nim docházel i jednou týdně.
Kupodivu tlak nepolevil ani s perestrojkou. „Rok 1989 byl snad
úplně nejhorší. Kopali kolem sebe ze všech sil.“
Vladimír Drápal je nyní ctihodným lounským občanem. Zakládal
tu Občanské fórum, po roce 1990 pracoval v zastupitelstvu
města, provozoval několik rockových klubů, prodával knížky a v
roce 2003 vyhrál výběrové řízení na ředitele Vrchlického
divadla v Lounech, které je pod jeho vedením velmi úspěšné.
Současně je majitelem vydavatelství Guerilla Records
mapujícího undergroundovou historii i současnost, pravidelně
navíc pořadá festival Pocta českému undergroundu, jehož druhý
ročník proběhne v sobotu 24. listopadu v pražském Divadle
Archa za účasti Eugena Brikciuse, Josefa Klíče, Dáši Vokaté a
kapel The Plastic People of the Universe, Psí vojáci a DG 307.
„Vidím kolem sebe spoustu nasraných nespokojenců, ale já žiju
veselý a plnohodnotný život, ve kterém se nemusím za nic
stydět. Díky tomu, že jsem potkal lidi z undergroundu,“ ohlíží
se dnes Vladimír Drápal, pro kterého je underground způsob
života, myšlení i prožívání reality. A také „elementární
důvěra, pokora a respekt vůči jiným, kteří se rozhodli žít
stejně. I když máš vůči nim tisíc jiných výhrad, máš je pořád
rád!“
Milan Šefl
Foto David Tesař
a
Tomáš Lisý
|
