|
|
Na Kampě je Franta
V pražském Muzeu Kampa vystavuje do 9. prosince Franta.
Vlastním jménem František Mertl, ročník 1930. Autor, o němž se
ví v Čechách něco víc vlastně teprve od vydání velké
monografie v roce 2009. Důvod je zřejmý: Franta žije od konce
padesátých let ve Francii, a svoji kariéru tedy realizoval
jinde – ve svobodném světě, o kterém se českým umělcům po roce
1948 ani nesnilo. Měl to štěstí, že uspěl. Na celé čáře, jak
se říká: od Evropy přes USA po Japonsko. První monografii mu
napsal v roce 1987 slavný Bernard Noel.
 Aktuální
přehlídka Frantova díla je spíš komorní, na Kampu se vešlo
nějakých dvacet, možná pětadvacet prací – kresby, malby,
sochy. Jejich tématem je figura, její proměnlivost, její
možnosti, prostě vztah člověka k vlastnímu životu i k životům
druhých. Důraz na téma ukazuje Frantův vlažný zájem o jasnou
barvu; na rozdíl třeba od Otakara Slavíka, jeho generačního
souputníka, kterému patřila Kampa před pár měsíci. Zatímco
Slavík maloval „barvou o život“, Franta maluje o život
především tvaroslovím.
Vlivy lze v téhle souvislosti vyčíst minimálně dva. Jsou
vlastně komplementární. Ten první je kritický, naznačuje
autorský nesouhlas s agresivní civilizací, s jejími metodami
ovládání, manipulace a redukování člověka. Druhý vliv má pak
svůj kořen v takzvaných primitivních společnostech, zejména té
africké, které napájejí život jaksi původněji, autentičtěji,
přirozeně. Některá Frantova těla jsou tak jen torzovitá, jiná
překypují plností, někdy až smyslovostí tvarů.
V poválečném českém umění má František Mertl dvojí místo: jeho
dílo funguje jednak v souvislosti s dalšími exilovými
výtvarníky, třeba s Ivanem Theimerem, Milošem Sikorou nebo
Karlem Zlínem, jednak ve vztahu k figurativní tvorbě, jak se
od poválečných let do současnosti vyvíjela doma, v autorově
někdejší vlasti. Ostatně dvojí je i aktuální Frantova výstava:
pokračování najde zájemce na druhém břehu Vltavy, v Galerii
Nová síň – od 7. listopadu do 2. prosince.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
|
