|
|
Petr Koudelka, spisovatel a publicista
Dost bylo Koudelky! volají někteří čtenáři. Jiní nám naopak
vyčítají, proč vám dáváme tak málo prostoru, a obviňují nás z
cenzurování. Jen málo autorů tak polarizuje lidi jako vy. Buď
vás mají rádi, anebo ne. Nic mezi tím. Jak si to vysvětlujete?
Lidé se rozdělí na zhruba dvě stejně velké názorové skupiny ve
chvíli, kdy neexistuje žádná opravdu promyšlená a přitažlivá
vize, systém řešení, fundovaná nabídka. Nemají se kam přidat.
Pak je ovládne jejich povaha, vlastnosti, psychické založení.
To je myslím hlavní problém těch dnešních rozhodování – ať už
v americké zahraniční politice, nebo nad sloupky v Týdeníku
Rozhlas. Prostě není co nabídnout – ve filozofii, v ekonomice,
v kultuře a umění. Je to dědictví moderny a postmodernismu?
Asi ještě nepřišel čas na něco nového, zásadního.
Váš styl není útočný, ale o to víc je v něm skepse. Je to snad
ten důvod, proč vás část čtenářů nemá ráda? Poslové špatných
zpráv nejsou nikde příliš vítáni...
Já bych začal u toho, co čtenáři od autora očekávají. Když
jsem byl malý, u nás ve vesnici byl takový sympatický
venkovský kněz a já jsem chtěl jít po jeho vzoru stejnou
cestou. Pak mě to sice přešlo, ale přesto celý život píšu něco
jako nedělní kázání. Mnohokrát se mi stalo, že čtenáři napíšou
ohlasy na něco, co v mém článku vůbec není. Oni v něm hledají
sebe, svůj vlastní pohled na svět. Když ho najdou, jsou
spokojeni, a když ne, vyčítají to autorovi.
Ocitujme si dvě typické reakce na vaše články. „Vítám, že se
na stránky Týdeníku Rozhlas jako pravidelný autor vrátil Petr
Koudelka. Už jsem byl přesvědčen, že i tento časopis podlehl
tlaku konformistů vidět svět tak, jak si přeje menšina lidí,
kterým současný stav společnosti vyhovuje.“ Proti tomu stojí
názor jiného čtenáře: „Autor se na žebříčku demagogů značně
přiblížil jednomu bývalému ministrovi. Je mi líto lidí, kteří
neustále brečí...“ Takže tu máme neohroženého vůdce
nespokojených – a zároveň toho, „kdo neustále brečí“. Jak si
připadáte vy sám?
Spíš si připadám jako ten, kdo mluví za nespokojené. Ono to
souvisí podle mého názoru s jednou obecnější věcí týkající se
sdělovacích prostředků. Já nemám vyhraněný politický názor,
nejsem levičák ani pravičák, ale myslím, že novinář by se měl
zastávat lidí, kteří to sami nesvedou. Ti silní si pomohou
sami. Zastávat se těch nejslabších, to je zásada, kterou bych
stavěl na první místo. Ale dnes se to nedělá, dokonce mám
pocit, že se děje pravý opak. Já jsem dlouhá léta psal spíš
takové, jak se říká, laskavé fejetony. Ale jednoho dne mě to
přestalo bavit. Zpěvačka Beyonce prý nedávno řekla: Už mě
nebaví být sexy – a já si před delší dobou řekl: Už mě nebaví
psát laskavé fejetony. Je potřeba říci něco vážného. Tady se
dlouho říkalo, že budujeme nový postkomunistický, demokratický
svět. A já chci svým psaním pomoci těm lidem, kteří si tak
jako já myslí, že s některými věcmi už nelze žít a že je třeba
je zbořit. Myslím, že společnost tohle vyžaduje: věci, které
jsou špatně, je třeba zbořit.
Ten, kdo boří, má obvykle ve všem jasno. Vy ale spíš patříte k
těm, kteří se věčně ptají, pochybují, místo řešení nabízejí
další otázky.
Ano, ze všeho nejdůležitější je pochybovat, ptát se. Co jiného
má člověk dělat, když neví, kam to všechno směřuje? Ještě
nepřišla ta chvíle, kdy by mělo začít vznikat něco nového,
protože takové době musí předcházet velké boření. Něco nového
v dějinách vznikne vždycky po určité krizi. Pak přichází
opojná chvíle stavění nového řádu. Je to jako u lidí, kteří se
zamilují. Tehdy ze sebe vydávají to nejlepší Postupem času se
to ale zkazí, převládnou špatné vlastnosti – chamtivost,
sobectví a podobně. Mně připadá, že dnes jsme vyčerpaní,
unavení, nikdo nevidí žádné vize a čekáme na očistnou
zamilovanost, kdy se lidé pro něco nadchnou.
Vidíte vy sám zárodky něčeho nového?
Vidím, ale možná vás překvapím tím, kde je nacházím. Není to
ani v politice, ani kultuře, ale v oblasti moderní fyziky. Tam
vidím zárodky něčeho, co by nás mohlo dostat na nějakou jinou
platformu. Dnes o všem rozhoduje ekonomika, o podstatnějších
otázkách se nepřemýšlí. Ale co jiného by měl kulturní člověk
dělat než přemýšlet o postavení člověka ve světě, o tom, co
nás přesahuje, co nám dává smysl? Samotná filozofie na to
odpovědi příliš nedává. Tak se obracím jinam – k autorům,
kteří pátrají ve fyzice po těch nejpodstatnějších otázkách.
Zajímavé je, že často píší jazykem, který se blíží jazyku
náboženství. Patří mezi ně Frank Wilczek, který napsal knihu
Lehkost bytí aneb Bytí jako světlo. Dočtete se v ní, že známe
jen pět procent vesmíru, kdežto zbývajících devadesát pět
procent tvoří cosi, co nedokážeme pojmenovat, protože ta
energie či hmota nepohlcuje světlo, sama je světlem, a navíc
generuje naši hmotu a energii. Duch a hmota, staré pojmy a
nový obsah. Koneckonců na řešení těch zásadních otázek byly
postaveny všechny velké kulturní proudy: antika, renesance,
baroko... Třeba na to tentokrát nepůjdeme přes náboženství,
ale přes vědu, ale každopádně dostaneme zajímavé odpovědi.
Když sestoupíme zpátky do praktického života, zajímalo by
mě, co si představujete pod pojmem morálka, o kterém často
mluvíte.
Myslím, že jde o zásady lidského chování, o respekt k tomu, co
bych nazval selským rozumem. Neměly by se zkrátka překračovat
hranice, které jsou po staletí prověřeny.
Například?
S obavou sleduji například úpadek vzdělání a kultury,
vyprázdnění vztahů. Nebo odvrat od tabu. Šokuje mě, že láska
se dnes vykládá jako něco, co lze zvládnout, když se naučíme
určité techniky: sváděcí, sexuální... Ale její duchovní obsah
jako by vymizel. Opět se vracím k tomu, co už jsem řekl: jako
bychom museli klesnout až na dno, vyčerpat se, a teprve pak
přijde něco, co opět vrátí věci tam, kam patří. Když sleduji
současnou literaturu nebo filmy, zaráží mě přemíra detailních
popisů zrůdností, zvráceností, abnormalit. To všechno se do
lidí ukládá. A přímým důsledkem je, že z lidských duší mizí
nevinnost. Ztráta nevinnosti, to je téma, které mě trápí čím
dál víc.
Milan Pokorný
Foto Tomáš Vodňanský
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, na
stáncích od 20. 11. |
