|
|
 I
mrtví spisovatelé se dokážou bránit
Někdy koncem roku 1988 přijela do Prahy teta Galja z Moskvy.
Křestní jméno jsem pozměnil, titul teta nikoli, neboť to byla
dávná přítelkyně naší rodiny. Znala se ještě s otcem, pamatuji
se, že k nám chodívala na návštěvu i po jeho smrti a mluvila
se mnou česky s ruským přízvukem, což na mě značně působilo.
Tentokrát přijela po velmi dlouhé době, oba rodiče mi už
zemřeli, ale vzala s sebou i svou dceru zhruba v mém věku.
Svět se prudce měnil, bylo o čem si vyprávět, odvážel jsem pak
obě ženy autem kamsi do centra a přišla řeč i na Vítězslava
Nezvala. Teta Galja vyprávěla, jak se v padesátých letech v
Praze potkávali, i já jsem přidal pár rodinných historek,
které člověk nejlíp dokáže sdělit někomu, kdo byl kdysi u
toho. Neměla to být žádná zásadní sdělení, osudy těch, o nichž
byla řeč, už se dávno uzavřely, a tak jsem oprášil i starou
rodinnou zkazku o tom, jak můj otec napsal někdy počátkem
padesátých let bezpochyby nedobrou sbírku básní Atomový mír a
jak ji dal přečíst svému dávnému příteli Nezvalovi.
Nezval prý za ním tehdy přišel do divadla, a když se ho otec
zeptal, co si o jeho nové sbírce myslí, vášnivě gestikuloval a
svým typickým, trochu zajíkavým způsobem křičel: „Emilku,
Emilku, to je báječný! Emilku, no to je báječný, Emilku, já to
napíšu!“ A napsal podobně tematicky a ideologicky zaměřenou a
v kontextu jeho tvorby značně pokleslou báseň Zpěv míru, za
niž pak dostal zlatou medaili Světové rady míru. O kvalitu
obou výtvorů nám při rodinném vyprávění nešlo, ten Nezvalův
byl jistě zručnější, ale od té doby se u nás v běžné
konverzaci používá ona patetická věta „Emilku, já to napíšu“
vždycky, když se řeč stočí na nějaké epigonství nebo kulturní
krádeže.
Teta Galja a její dcera si mou historku vyslechly a nevšiml
jsem si, že by ji přijaly s nějakými rozpaky. A tak jsem
přidal ještě příběh o tom, jak kdysi dávno přišel onen básník,
proslulý nestřídmou zálibou v jídle, pití a konzumaci všech
možných i nemožných radostí života, na návštěvu k mé babičce.
V té době byla málokdy při penězích, to víte, hospodyně v
prvorepublikové domácnosti samých umělců, ale ten den zrovna
pekla husu a všude v bytě to vonělo. Mladý bard nevydržel a
zeptal se:
„Copak to pečete, paní Burianová?“
„Ale husu, Slávečku, chceš ochutnat?“
Podle té drsné historky Sláveček ochutnal a babička ho naivně
zeptala, zdalipak chce ještě. Přikývl a dal si další kousek
masa, až – nebudu to zdržovat – zlikvidoval celého ptáka a
bylo po rodinném obědě.
Když jsem tuto absurdní příhodu, jejíž pravdivost už vám
dneska nikdo nepotvrdí, dovyprávěl tetě Galje a její dceři,
dodal jsem, že od té doby, co tu historku znám, mi je jasné,
že člověk, který někomu takhle nelítostně sežere celou husu,
přece nemohl napsat nic, co by stálo za přečtení. Že zkrátka
ten poživačný Nezval s touhle povahou nemohl být dobrý
básník... Samozřejmě jsem to plácl hlavně proto, že mi to
připadalo jako vtipné zakončení toho divného příběhu. Našinci
by nejspíš záhy došlo, že když něco takového říkám o tvůrci
sbírky Praha s prsty deště a dalších krásných básní, nemůžu to
myslet úplně vážně, ale možná hrála roli i jistá odlišnost v
tom, jak příslušníci dvou různých národů chápou vtipy.
Obě ženy se totiž výmluvně odmlčely, takže jsem pochopil, že
jsem řekl něco velmi nevhodného. Trochu zmateně jsem se
rozhlédl, nejdřív se podíval na tetu Galju a pak se trochu
hlouběji zahleděl do tváře její dcery. Jak to, že jsem si toho
nevšiml dřív? Její dcera, v té chvíli přísná a zamračená,
vypadala úplně jako Vítězslav Nezval...
Inu, i mrtví spisovatelé se někdy dokážou bránit.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
