|
|
Za nevěru se u Bergmana platí draze
V roce 1982 završil Ingmar Bergman své impozantní filmové dílo
rodinnou freskou Fanny a Alexandr, v níž nechal ožít mnohé
dětské vzpomínky a fantazie. Snímek Fanny a Alexandr ohlásil
velký švédský mág jako rozloučení s filmovou režií, což
naštěstí naprosto neznamenalo, že by tím chtěl svou tvůrčí
dráhu definitivně uzavřít.
Bergman se od svých začátků pohyboval mezi literaturou,
divadlem a filmem. V mládí ho okouzlilo divadlo, o první režii
se pokusil během vysokoškolských studií a brzy začal psát
vlastní divadelní hry. Od her se dostal k psaní filmových
scénářů a posléze k filmové režii, a přestože je dnes vnímán
především jako jeden z nejvýznamnějších filmových tvůrců 20.
století, divadlo ani psaní nikdy neopustil. Uprázdněný
prostor, který se Bergmanovi s koncem filmování otevřel,
vyplnil několika kratšími snímky pro televizi, čím dál větší
radost ale nacházel při psaní. Dokladem této znovuobjevené
radosti z tvorby, je i několik filmových scénářů, s jejichž
realizací už Bergman sám nepočítal. Patří k nim také partitura
pro obrazové médium Nevěra (2000, česky 2004), volně
inspirovaná epizodou z jeho soukromí.
Do vyprávění Nevěry, jejíž rozhlasová adaptace zazní v
premiéře v úterý 27. listopadu ve 21.30 na Vltavě, nás švédský
režisér uvádí takříkajíc osobně, jako by nám chtěl nabídnout,
abychom z bezprostřední blízkosti sledovali vznik celého
příběhu a sdíleli zaujetí jeho tvůrce. Nespíš také proto
Bergman tentokrát propůjčil autobiografické postavě
stárnoucího režiséra i své jméno a už se neukrývá za
pseudonymem, jako například v televizním filmu Po zkoušce z
roku 1983. Na začátku jsme tedy v Bergmanově pracovně, on sám
sedí za psacím stolem a nechá svou představivost, aby si
částečně ze vzpomínek, částečně z vlastní fantazie stvořila
hlavní hrdinku budoucího příběhu. Neurčitý a konkrétním
lidským osudem zatím nespoutaný fantóm na sebe podle
Bergmanova přání vezme podobu herečky Marianne Voglerové,
kterou režisér kdysi (nejspíš i velmi důvěrně) znal. Od ní si
Bergman nechává zpětně vyprávět příběh její nevěry a rozpadu
kdysi idylického manželství.
Čtyřicetiletá Marianne je šťastně vdaná za úspěšného dirigenta
Markuse, mají spolu devítiletou dceru Isabelle. Markusův
nejlepší kamarád David rodinu často navštěvuje, i pro Isabelle
a Marianne je David nejmilejším rodinným přítelem. Jednou
večer, když při podobné návštěvě chybí Markus, Marianne a
David zjistí, že se navzájem velmi přitahují. Naplánují si
společnou cestu do Paříže, zatímco Markus bude na turné za
oceánem. Jejich vztah ale pokračuje i po návratu do Švédska. A
ukáže se, že se velmi zmýlili, když svou nevěru považovali jen
za příjemné intermezzo, které pro nikoho nebude mít vážné
následky.
Přes atraktivní rámec, který scénáři Nevěry dodává přítomnost
Bergmana jako literární postavy (jeho neustálá oscilace mezi
tvůrcem příběhu a pouhým posluchačem), je naše hlavní
pozornost upřena na vypravěčku Marianne. To ona se před námi
zpovídá ze svého života a bez uhýbání a vytáček znovu prochází
cestou, na niž ji zavedla vášeň, i když dobře cítí, že ústí v
beznaději, ztroskotání a neodčinitelné vině. Kdo z nás by se
odvážil ji soudit?
Režisérka Hana Kofránková obsadila do hlavní role Marianne
Voglerové Danu Černou, jako Bergman jí naslouchá Jiří Ornest,
Mariannina manžela Markuse si zahrál Lukáš Hlavica, milence
Davida Ivan Trojan.
Renata Venclová, redaktorka ČRo 3 – Vltava
Foto Jana Matznerová |
