|
|
 Všechny
ty tváře Doroty Barové
Česká hudba nemá mnoho takových osobností, jakou je zpěvačka a
cellistka, ale také autorka a textařka Dorota Barová. Jiným by
stačily Tara Fuki, cellová dvojice, v níž dělá s Andreou
Konstankiewicz-Nazir už tucet let skvělé jméno zdejší
alternativní scéně – s přesahem k otevřenějším konzumentům
stejně tak popu, jako klasiky. Barová však má ještě nejméně
dvě další domovské formace: v neofolkovém Kuzmich Orchestra
kombinuje elektroniku s akustickým hraním, zpívá a hraje na
baskytaru, v experimentujícím Vertigu popouští uzdu
avantgardním a jazzovým inklinacím. Navíc patří k vyhledávaným
hostujícím muzikantkám, a tak je její záběr ještě mnohem
širší. Výstižně to dokumentuje kompilační titul feat. (vydává
Indies Scope).
Mezi třiadvaceti písněmi výběrového alba (pět z nich je volně
ke stažení na adrese vydavatele, neboť se už na disk prostě
nevešly) neschází upomínka žádného, byť třeba jen epizodního
Dorotina účinkování. Album rámují písně Tara Fuki, v případě
živého Tanga jde dokonce o dosud nevydaný materiál – což platí
i o skladbě Succubus, jíž je zastoupeno „kuzmičí“ duo s
kytaristou Josefem Ostřanským. Zkušenějšího posluchače
nepřekvapí, že celým albem prolíná polština, kterou Barová
prosadila nejen pro Tara Fuki – v jazyce své maminky dnes
běžně textuje pro Vertigo, ale i pro kapelu Baterky kytaristy
Reného Pařeza či sólové projekty Lenky Dusilové a basisty
Jaryna Janka. V polštině je ostatně i její kompozice Padlým na
text varšavského básníka ortenovského osudu Krzysztofa
Baczyńského, která byla napsána pro filmový spektákl Lidice –
zde ovšem vychází v novém aranžmá s dechy.
Z méně známých nebo již zapomenutých spoluprací připomíná
sampler třeba brněnský Chorchestr, kde Dorota (ještě
Blahutová) zpívala na přelomu tisíciletí, z alba Jana Buriana
Dívčí válka pochází skladba Mezi polévkou a hlavním jídlem,
neschází písnička Kytka, v níž se Barová blýskla na první
oficiální desce psychedelických Květů, nebo nahrávka Čekání,
jíž Tara Fuki přispěly na nešťastně přehlédnutý albový tribute
Oldřicha Janoty. Sedmatřicetiletá umělkyně se zkrátka v hudbě
nebrání prakticky ničemu, co má vnitřní smysl a sdělení.
Koneckonců „hudba žádné hranice nemá, ty si vytvářejí lidé“,
jak tvrdí ta, na jejíž rozlet žánrové kategorie vážně nestačí.
Milan Šefl |
