|
|
 Petr
Koudelka, publicista
Na co vlastně čekáme?
Ve společnosti není klid. Není ani chvilka pohody, odpočinutí,
upevnění něčeho už dosaženého, prohloubení dobrých věcí,
potvrzení, že to a to je na dobré cestě, uklidnění. A přece
právě takovou atmosféru člověk nejvíc potřebuje. Osobně i ve
společenském měřítku. Chce, aby mu někdo dal signál, že život,
jaký žije, je v pořádku. Nic takového se neděje.
Místo toho jsme neustále atakováni bezdůvodnými změnami,
nevyargumentovanými koncepty, burcováni k tomu, abychom si
dali pozor. Na co na všechno? Na své peníze, aby nám nezmizely
jako sníh na slunci, na práci, abychom o ni nepřišli, na
důchody, abychom si dobře vybrali, na svoje zdraví, abychom
nemuseli k lékaři a do nemocnice, na novelizace zákonů, na
zdražování rohlíků, benzinu, elektřiny, plynu, nájemného,
tepla a nakonec pohřebného. Stihnu to všechno vůbec sledovat?
ptá se člověk. A vyznám se v tom? Absolutně ne. Takže ani
nemohu spoléhat na to, že když si dám dobrý pozor, přežiju.
Proč je kolem nás takový neklid? V tom ruchu se dobře daří
podvodníkům a zlodějům a těm, kteří se na příští loupeže
teprve připravují. Co všechno mám sledovat v drobném písmu na
konzervách? Nevím. Vím jenom, že nemohu výrobcům věřit.
Nevyznám se ve všech poznámkách pod čarou na smlouvách a
dokumentech od bank, pojišťoven, lichvářů a exekutorů, v
záručních listech, v papírech všeho druhu.
Vy opravdu víte, co vám opravili na elektronickém systému
vašeho auta, na automatické jednotce, kterou součástku
vyměnili a za co si účtovali peníze? Skutečně věříte těm
odborným argumentům, kterými doprovázejí obchodníci výměnu
pneumatik? Na co na všechno jste pak odborníci? Na konstrukci
ledniček a chladniček, televizorů, videa, mobilů, mikrovlnek a
topinkovačů. Tam všude prý montují schválně součástky s kratší
životností, aby si musel člověk brzy koupit nový přístroj. To
je fáma! Nebo ne? Jak si to mohu ověřit? Nejde o to, že můžeme
přistihnout toho nebo onoho výrobce špekáčků nebo dětských
kočárků při podvodu. I kontrola občas trefí do černého. Jde o
to, že celkový obraz doby je černý. Je obnovení důvěry ve
společnosti možné? V této společnosti možné není. Je příliš
zahleděná sama do sebe, do obhajoby svých podvodů, falešných
konceptů, krádeží všeho druhu, do upevňování prospěchu
zbohatlíků a mafiánských politiků. Slouží jim soukromé i
státní instituce. A přece bez důvěry se nedá podnikat,
obchodovat, nakupovat, prodávat, stavět, budovat domy, hnízda,
rodiny, vychovávat děti, učit se, chodit do školy, radovat se,
spokojeně žít. Na co tedy vlastně čekáme? Až budou poměry
ještě horší?
Někdo čeká na katastrofu, která by způsobila, že se lidé
konečně chytí za nos a uvědomí si, že takhle to nejde dál.
Myslím, že je to utopie. Tak se jednání lidí nezmění. Během
katastrofy budou jen rabovat, krást i zabíjet. Další skupina
čeká na nové lidi. Na nové politiky, nové strany, nové
myšlenky. Také to je jenom utopie. Každé další volby ukazují,
že politici jsou vynalézavější v maskování svých zájmů –
obohatit se a získat moc – a že strany jsou čím dál
zákeřnější. O nových vizích nelze hovořit, není o čem. Co
dělat? Vyměnit tuto společnost za jinou, kde se s obnovením
důvěry počítá! Jak? Důvěra začíná u jednotlivců. Od jednoho
člověka k druhému vede nitka porozumění a kontaktu. Už dávno
jsme se měli začít spoléhat sami na sebe, ne na státní
instituce, a už vůbec ne na soukromé ziskuchtivé subjekty.
Chtít jenom to, co opravdu potřebujeme – jídlo, střechu nad
hlavou. Zbavit se konzumentských návyků, závislosti na
obchodních řetězcích, fastfoodech, na bulváru a pokleslé
kultuře. Budovat sítě vzájemné pomoci, stavební a jiné spolky,
opravárenství všeho druhu. Žít intenzivně v malých jednotkách
vesnic a městských ulic. Jen tak dosáhneme klidu a pohody.
Ted jsme pro společnost jen užiteční konzumenti zbytečných
věcí. Musíme se osamostatnit, dospět. Nejsme už děti! Uvědomit
si, že ne my je, to „oni“ potřebují nás. Nikdo nám nepomůže,
jen my sami. Tak na co vlastně čekáme? |
