|
|
Vlídné slovo zmůže více než nadávky
Pánové Barillet a Grédy rozvíjeli i v druhé půli dvacátého
století tradici klasické francouzské frašky, osvědčená
výstavbová schémata roubovali na nové společenské poměry i
vztahy mezi lidmi. Dovedli se blýsknout zápletkami rozehranými
s jistotou šachového velmistra, zaujali skvělými dialogy –
ostatně každý, kdo viděl americkou komedii Kaktusový květ,
natočenou podle jejich hry, mi asi dá za pravdu.
V sobotu 22. prosince ve 22.50 uvede Česká televize další
adaptaci jejich předlohy, Profesionální manželku. Český název
není zcela přesný, původní titul Potiche odkazuje ke zdobné
porcelánové vázičce či panence, kterou se majitel může
pochlubit jako půvabným bytovým doplňkem – jinou hodnotu nemá.
V takovém postavení se nachází i manželka neurvalého,
arogantního továrníka, právě sužovaného stávkou naštvaných
dělníků.
Divadelní hra vznikala v osmdesátých letech a reagovala na
aktuální společenské problémy s patrnou dávkou idylických
představ o spravování věcí veřejných. Podle autorů postačí,
aby do výrobního i politického klání, dosud ovládaných
bezohlednými či aspoň ješitnými matadory, vstoupili ti, kdo
dosud mlčeli, zvláště ženy.
Režisér Francois Ozon se vypravil do žánru, který mu není
nejvlastnější – na pole veselohry. Žádnou bujarou taškařici
však nečekejme. Spíše oceníme důmyslnou dramatickou konstrukci
naplněnou překvapivými paradoxy. Ozon si od zápletek udržuje
odstup, daný zejména hereckou stylizací: všimněme si, s jakou
upejpavou odevzdaností se zpočátku tváří Catherine Deneuveová
jako Suzanne, opomíjená a jen do domácnosti odsouzená
manželka, když se oddává běhání nebo s povzdechem reaguje na
aroganci svého muže (Fabrice Luchini). A vychutnejme si i
naducaného levicového politika, jehož si s gustem i jistou
„třídní“ urputností zahrál Gérard Depardieu.
Všechno se změní, když paní Suzanne během manželova onemocnění
vezme vedení podniku do svých rukou a poté se dokonce rozhodne
pro politické angažmá, když manželovými machinacemi přijde o
svůj majetkový podíl v továrně. Tady film s jistou úsměvností
horuje jak pro „domácky“ kolektivní rozhodování o dění v
podniku, tak pro emancipaci žen a jejich vstup do veřejného
prostoru.
Původní předloha je dozajista roztomile naivní a Ozon se tento
rozměr nesnaží nijak zahlazovat. Užívá si rozkošně
naivistického náhledu, který svou výzvou, abychom na sebe byli
hodní, zcela zapadá do nynějšího (před)vánočního času.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
