|
|
Co viděl Nikl v Ňjújorku
Nová kniha Petra Nikla (1960), vydaná pražským Meandrem, má
v autorské bibliografii číslo devět. Jak napovídá název, látku
pro ni mistr posbíral na newyorském Manhattanu. Loni a
předloni brázdil tamější ulice na koloběžce a kapesním
fotoaparátem značky Cyber-shot pochytal desítky takzvaných
weirdos – čili podivínů, respektive „divňáků“, kterým se
v multikulturním a multinárodnostním New Yorku vede odjakživa
dobře. Jejich výstřední styl oblékání a celkovou vizáž pak
převedl jednak do obrazu, jednak do slova.
A to leckdy doslova: zejména barevné kresby jsou v novince
vyvedené takřka realisticky – na rozdíl od fantazijních výletů
do osobitě modelovaných krajin zabydlených monstry z pomezí
člověka, zvířete a rostliny, kterým Petr Nikl věnoval své
předchozí publikace. Jako by se autor protentokrát stáhl z
fikce do reality, jako by mu setkání s Amerikou dalo poznat,
že ty nejztřeštěnější vize a nápady není vůbec třeba lovit
z vlastní hlavy – že stačí dívat se prostě kolem sebe.
Své „weirdos“ ale Nikl nezpracovává jen kresebně, jak řečeno,
ale také slovem: v žánru rýmované básně, která je takovým
lehce nonsensovým, lehce zaumným opisem jejich zevnějšku.
Vlastně u zevnějšku vesměs zůstane: autor nepíše žádné
psychologické profily, nehledá příběhy za jednotlivými aktéry,
nesleduje souvislosti, v nichž se pohybují. Vidí je jaksi an
sich, vnímá je bezprostředně, čistě vizuálně. Kochá se jejich
ostentativně vyjevovanou divností. Buduje si v knize takový
přátelský kabinet kuriozit.
Divňáci z Ňjújorku jsou Niklovým deníkem, živým zápisníkem
z pobytu na inspirativním místě. Nedávno vydala knihu
zpracovávající příbuznou látku Marka Míková – v pohádkově
laděném titulu Mrakodrapy nechala pro změnu zahrát hlavní roli
titulní výškové budovy. Jak ona, tak Petr Nikl potvrzují, že
zámoří má pro našince pořád jistou exotičnost. Jen je třeba ji
vidět a umět s tím pracovat.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
