Číslo 51 / 2012.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelem a  publicistou.
Františkem Novotným.

Od progrese k věšákům na reklamu

Kdo svět hudby objevoval s třísvazkovým slovníkem Rock 2000 v ruce, jako zvěsti z jiné, svobodnější planety hltal recenze v bulletinu Jazz, později i v jinak „oficiální“ Gramorevue, a kdo pečlivě schraňuje na režimu vyvzdorovanou publikaci Excentrici v přízemí i první ročníky porevolučního Rock & Popu, takový člověk bude mít vždy v úctě jméno Josefa „Zuba“ Vlčka, hudebního publicisty podepsaného pod všemi zmíněnými, dodnes neobyčejně podnětnými počiny.
Je tu však i Josef Vlček posledních desetiletí, v roli recenzenta věnující nepochopitelnou pozornost hudebnímu odpadu a nejsprostší komerci, a jako hudební dramaturg soukromých rádií cynicky vyznávající mantru „co lidi neznají, to se jim nelíbí“. Není vlastně divu, že jeho kolega Jiří Černý o něm jednou napsal: „On je trochu Jekyll a Hyde.“ Jaký je Josef Vlček opravdu, na to se snaží odpovědět knižní rozhovor s Honzou Dědkem Zub času (vydal Galén).

Mohl mít svatý klid

Obsáhlá kniha je rozčleněna do několika oddílů. V úvodu si Vlček vybavuje svá „šakalí léta“ v pražské čtvrti Bubeneč, první posluchačské zážitky s Psychedelickou hodinkou Svobodné Evropy i Černého „Houpačkou“, raná koncertní okouzlení Hipp’s bratrů Spálených a zvláště Matadors. Následuje líčení doby od pražského jara 1968 přes určující zkušenosti studentské brigády v Anglii a nedokončených studií u soudruha Rzounka na Filozofické fakultě až po nástup tvrdé normalizace.
Zásadní je vyprávění o patnácti letech, v nichž Vlček pracoval jako nákupčí v antikvariátě, ale především byl aktivistou oficiálně neoficiálního občanského sdružení Jazzová sekce. V té době vznikla většina záslužných projektů, na nichž se přinejmenším podílel, pokud nebyl hlavním nebo jediným iniciátorem či autorem – včetně Pražských jazzových dnů, a zejména jejich otevření světové avantgardě a domácí alternativní scéně, prvního vydání Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále nebo jedné z nejxeroxovanějších publikací normalizačních let, nepředstavitelně pracně sestavované „bible“ hudebních fandů Rock 2000.
Práce pro Jazzovou sekci byla po roce 1989 paradoxně i důvodem, proč Vlček v očích části veřejnosti ztratil renomé. V osmdesátých letech totiž podepsal ustavičně dotírající Státní bezpečnosti spolupráci, podle všeho proto, aby pomocí pečlivě promyšlených informací a hlavně dezinformací servírovaných svému důstojníkovi pomohl krýt aktivity Sekce a jejího zakládajícího člena Karla Srpa, po kterém šla StB nejintenzivněji. Když byl po revoluci mnoha „rychlosoudci“ označen za estébáka, zůstala v něm jistá hořkost: „Kdybych za časů socialismu na všechno kašlal jako drtivá většina společnosti, mohl jsem mít svatý klid a po revoluci být hrdinou,“ řekl s trpkostí Vlček bývalému kolegovi z Rock & Popu, o generaci mladšímu Dědkovi.

Jako pěstovat žampiony

Možná i pocity nedocenění, ale jistě odliv zájmu o rockovou a alternativní hudbu, jenž se podepsal na katastrofálně ubývajícím počtu čtenářů zmíněného nejvýznamnějšího hudebního periodika devadesátých let, způsobily, že se Josef Vlček nakonec vrhnul na byznys. V roce 1991 se podílel na rozjezdu první komerční rozhlasové stanice Evropa 2, od té doby zkonstruoval program dalších dvanácti privátních rádií. „Práce na vybudování nového hudebního průmyslu byla jednou z mála cest, které mi zbývaly,“ snaží se vysvětlit svou proměnu z gurua progresivní muziky v dramaturga stanic, jež své posluchače získávaly pořádáním venkovských estrád s Heidi Janků a s neodmyslitelným závěrečným striptýzem.
„Média jsou stejnou formou podnikání jako pěstování žampionů. O peníze v nich jde až na prvním místě,“ tvrdí Vlček bez obalu a jeho mrazivé věcnosti by si trošku náročnější posluchači nemuseli všímat – pokud by ovšem nikdy nepracoval pro celoplošné stanice veřejnoprávního rozhlasu. Jenže on pracoval, a přinejmenším ve způsobu, jak ve vysílání zacházet s hudbou, bohužel svou stopu zanechal. „V první řadě jsem chtěl zbavit Český rozhlas takzvaných kufříkářů – tak se říkalo oněm hudebním dramaturgům s kufry naditými deskami, jež pouštěli do vysílání,“ prozradí na sebe například Josef Vlček při vzpomínce na své angažmá na Vinohradské. Těžko říct, zda je to jen jeho zásluha, ale „kufříkářů“ se Český rozhlas opravdu zbavil, namísto nich dnes vybírají hudbu s vytříbeným citem komputery a jinde než na Vltavě o hudební pořad nezavadíte. Také díky pragmatikům, jakým se v průběhu své křivolaké životní cesty stal i Josef Vlček.

Milan Šefl