|
|
 František
Novotný,
spisovatel, publicista
Prožíval jste v dětství vánoční čas ve společnosti rozhlasu?
Vzpomínáte si na pořady, které jste tehdy poslouchal?
Ty vzpomínky tančí jak sněhové vločky pod lampami času.
Svítily jak démanty i u nás ve Veleslavíně, kde jsme bydleli,
prodíraly se skrze větvoví starých lip a tehdy mi nevadilo, že
už v půl páté je tma. Chodili jsme zmrzlí ze sáňkování domů a
tam jsme táli spolu s těmi rozhlasovými zážitky. Je mi dost
líto dnešních dětí u obrazovek počítačů... Maminka vařila čaj
s citronem a medem a loďka vánočního času bezpečně kotvila na
rozhlasových vlnách, protože v té době byl rozhlasový přístroj
členem rodiny. Ten zelenooký vypravěč mi nabídl například hlas
Františka Filipovského a mistr Poláček by mohl klidně nazvat
svoji půvabnou knížku Bylo nás šest. I když jsme neměli tak
širokou nabídku lákadel jako v dnešní konzumní společnosti,
dlaň domova byla štědrá láskou, čas voněl pohodou a rozhlas
měl vždycky dost pořadů, které k tomu přispěly.
O adventu se pilně uklízí a smejčí. Má se tato bohulibá
činnost provádět spíše v našich bytech, nebo ve vlastní duši?
Na to smýčení se obvykle hartusí, ale má to něco do sebe.
Alespoň se najdou dobře ukryté vánoční dárky, na které jsme
šetřili v době, kdy něco tak děsného jako nabídka Půjčíme vám
na dárky nepadala v úvahu. Dárek je penízek v pokladničce
lásky a to, co je napsáno na cenovce, není důležité. Poučme se
u dětí, ty sáhnou po tom, co je osloví, ne po tom, co je
nejdražší. Zkrátka – to uklízení je také uznání toho, že jde o
dny výjimečné. Já vím, že mnohé hospodyňky mi to neschválí,
ale dokud jsou děti doma, má to smysl. Dnes jaksi rodina není
v módě, a je to velká chyba. Nenechme si majestát rodiny vzít,
ty snahy jsou jedním z prostředků, jak s námi snáze
manipulovat. Je móda takzvaných singlů, ale já si vždycky
vzpomenu na Svatoplukovy pruty. Trampotám se vždy lépe čelí,
když na ně nejsme sami. A když se nám podaří vytvořit dětem
domov, dáme jim pevný bod ve vesmíru, bez ohledu na to, jak se
bude vyvíjet jejich osud v dospělosti. Moc lituji ty, kterým
čas stupnici vztahů nějak rozladil. Dodnes si pamatuji, že ten
vánoční vzduch měl úplně jinou, jak jsem říkal, fondánovou
vůni. A úklid v duši k adventu také nezastupitelně patří.
Fyzický úklid je pouze doplněk, protože dary duše jsou ty
nejcennější.
Jak chápete pojem „sváteční čas“?
Jako zastavení. Dopřeji si doušek všedních radostí. Zkusím
setkat se s přáteli, užiji si dětí a vnoučat, asi mne čeká i
vánoční koncert se Spirituál kvintetem s básničkou na tři
slova. To je vždycky moc pěkná chvíle, zpívá jim to náramně,
máme se rádi, a i když mám z toho psaní na jevišti vždycky
strach, bývá to v úžasném prostředí, které mi pomůže a ve
kterém k sobě lidé mají blízko a mají spolu i dobrou vůli, jak
se říká. Pokud přijedou přátelé z Hradišťanu, bude to další
dárek. Zajdu si na tradiční výstavu betlémů pod Betlémskou
kaplí, pohovořím s řezbáři a dalšími, kteří obohacují vánoční
čas svým kumštem. Je dobré, když vánoční krajinu protínají
pěšinky od člověka k člověku. V té chvíli, kdy je hvězda
betlémská na dosah, by nikdo neměl být sám. Třeba i proto, že
sdělená radost je dvojí radost. Nám, nám narodil se… I v těch
koledách se všichni sejdou, aby se vydali poděkovat za
narozenou naději. A ta je vlastně v každém dítěti, které
přijde na svět. Ale o tom umějí lépe než já povídat přátelé,
převor břevnovského kláštera Prokop Petr Siostrzonek, kazatel
Miloš Rejchrt, pastor Jan Schwarz, kteří to mají navíc jaksi v
popisu práce. Pokud to jde, snažím se, aby byli mými
tradičními hosty v rozhlasových Dobrých ránech, stejně jako
profesor Petr Moos a Luděk Munzar. To jsou lidé, kteří mají co
říci a stojí za to je poslouchat.
Jistě budete o adventu a možná i o Vánocích sedět u mikrofonu.
Jaké pořady na ten čas připravujete?
Pokud mi bude dopřáno adventní Dobré ráno a nedělní večerní To
je život, nemohou v ošatce vánočních zamyšlení chybět
vzpomínky Františka Nepila, povídání o zabíjení kapra v podání
Luďka Munzara, hlas Rudolfa Hrušínského a Seifertovy verše. V
Textempore mám šanci připomenout, kolik krásných vánočních
písniček zdobí i stromek populární hudby. Rád se snažím
připomínat osobnosti, na které se zapomíná. Zaslouží si to. V
té záplavě pahodnot bychom si měli vážit těch, kteří pro tuto
zemi něco udělali nebo mohou udělat víc než ti, kteří bičem
arogance a moci pohánějí své povozy plné prázdných, avšak o to
víc dunících sudů.
V čase vánočním mají i velmi zlobiví kluci nějak blíž ke svým
rodičům. Bylo tomu tak i u tebe?
Já měl obrovské štěstí. Nebyli jsme vůbec movití, ale naši mně
a bráchovi i v bytě jedna plus jedna dokázali vytvořit přístav
bezpečí. Dodnes mám jako vzácný poklad již oprýskanou
skleněnou kouličku z vánočního stromku mého dětství. Zažil
jsem i to, jak si s mým prvním vláčkem Merkur hráli hlavně
tatínek a brácha, pamatuji si tu vůni sušenek i tu slavnostní
atmosféru vánoční návštěvy tety Nandy a bratranců. Kdy se
hrálo a zpívalo a chválil maminčin štrúdl a bábovka, obalovaný
kapr, který chutnal i na studeno, a kdy se zjevovaly vzpomínky
na ty, kteří už s námi nejsou. Na tu soudržnost. Jak říká
František Nepil, byla to hlavně maminka, která dokázala
oddělit dny sváteční od dnů pracovního klidu a která nás spolu
s tatínkem vedla k tomu, abychom v dospělosti neškodili ani
lidstvu, ani lidem.
K nejoblíbenějším dárkům patří knížky. Která z nich vám
udělala největší radost?
U nás bylo knížkám dobře. Tatínek byl tramvaják a člen ELKu,
takže knihovna byla plná a já knížky bral po regálech a četl a
četl. Dodnes je mi knížka dárkem nanejvýš milým. Vzpomínám,
jak jsem jednou dostal coby klouček knížku Spejbl a Kašpárek v
říši pimprlat, tak se tuším jmenovala, a já se tak smál, že
jsem rozesmál celou rodinu. Četl jsem všechno od Káji Maříka
po foglarovky a vzpomínám, jak mi udělala radost knížka Julese
Verna s ilustracemi Zdeňka Buriana a Alšův Špalíček.
Nevzpomenu si tak honem na všechny, ale vím, že mi ve světě
fantazie bylo dobře.
Kdy jsi vlastně zaregistroval, že existuje poezie? Možná to
bylo právě v čase vánočním?
Víte, že ne? Poezie pro mne byla jako pro všechny kluky
okrajovou záležitostí. V pubertě mne zasáhl Šrámkův Splav,
jako kluci jsme tajně koukali pod sukně dívek na kresbách Maxe
Švabinského, ale až představení Nezvalovy Manon Lescaut a
motýlí variace mi dodaly odvahu. Později jsem objevoval
tajemství zkratky a balet na špičkách slov. Jejich sílu i
laskavost. Okouzlily mne barevné míčky skvělých myšlenek, se
kterými si tak geniálně a lehce pohrává třeba Jiří Suchý.
Poezie však nejsou slova. Poezie je pohled na život.
Jaká byla vaše cesta k rozhlasovému mikrofonu?
Jako kluci jsme hrávali s bráchou a bratranci knoflíkový
hokej. Obdivoval jsem sportovní rozhlasové reportéry a
napodoboval je. To jsem ještě netušil, že budu hvězdy
mikrofonů potkávat na rozhlasové chodbě coby kolegy. Mezitím
jsem semtam něco psal, a když jsme v roce 1975 měli v divadle
Atelier představení se Spirituál kvintetem, pro který jsem
psal texty a se kterým jsem šermoval se slovíčky i na jevišti,
nabídli mi lidé z rozhlasu, kteří tam chodili, abych to
zkusil. A vyšlo to. Mým redakčním kolegou a přítelem byl
reportér Jiří Procházka. Naučil mne mnohému, zejména
odpovědnosti za slova. Potkal jsem mnoho vzácných osobností a
snažil jsem se od každé něco přiučit. Jak se to povedlo, musí
posoudit posluchači.
Co říkáte myšlence, že rozhlas vlastně není ničím jiným než
určitým druhem důvěrného rozhovoru s posluchačem?
To je moc hezká otázka. Dodnes mám k mikrofonu obrovskou úctu.
Je to vlastně posluchačské ucho a zcela přesně pozná, zda to,
co mu povídáte, myslíte upřímně. To spojení hlasem je úžasné.
Jednou jsem vysílal silně nachlazený a lidé mi během chvíle
poslali tolik receptů na vyzdravení, nepochybně skvělých, ale
jeden hnusnější než druhý. Lisované cibule a česneky s medem,
hřebíčkem a kdečím. Bylo to nádherné. Vždycky mám u mikrofonu
strach, abych moc nebrebtal, ale stejně se tomu člověk
neubrání a čím víc se snažím, tím víc se to jako na potvoru
nedaří. Ale i to patří k profesi. Lidé u nás umějí naslouchat,
a tak by měl člověk přemýšlet nad tím, že slova se nepočítají,
neměří, ale váží.
Milan Švihálek, publicista
Foto Tomáš Vodňanský
Plné znění rozhovoru najdete v tištěném vydání TR, které
vychází 11. prosince. |
