František Novotný

Tíživá grotesknost Osamělých srdcí

Pražské Divadlo Komedie se svou produkcí v uplynulých deseti letech nesmazatelně zapsalo do historie českého divadelnictví. I když se jeho tvůrčí tým kvůli ignoranci pražského magistrátu koncem uplynulé sezony rozešel, dnes se jeho bývalí členové již objevují na jiných pražských scénách a vnášejí do jejich poetiky charakteristické rysy své předchozí práce.

Protagonistou nejnovější inscenace Divadla Na zábradlí je Stanislav Majer, jeden z nejvýraznějších interpretů rozpuštěného souboru Divadla Komedie

V případě Osamělých srdcí, nejnovější inscenace Divadla na Zábradlí, jejíž režie se ujal David Jařab, někdejší umělecký šéf Divadla Komedie, a jejímž protagonistou je Stanislav Majer, jeden z nejvýraznějších interpretů rozpuštěného souboru, proběhla tato implantace úspěšně.
Šťastný byl už výběr a dramatizace prozaické předlohy – novely Nathanaela Westa Přítelkyně osamělých srdcí. Příběh o tom, jak je redaktor dopisové rubriky drcen osudy nešťastníků, kteří ho prosí o radou a pomoc, přenesl Jařab spolu s dramaturgyní Lucií Ferencovou do jiného média. Noční rozhlasový pořad pro osamělá srdce, do nějž je na scéně příběh časově kumulován, umožnil Majerovi v roli Utěšitele rozehrát všechny finesy jeho svůdného hlubokého hlasu. A díky prostředí nevelkého rozhlasového studia, do kterého za ním přicházejí ostatní postavy, lze na jevišti konkretizovat i specifickou „surreálnost“ předlohy, v níž se prolínají skutečná, představovaná i snová střetnutí protagonisty s bližními.

Kongeniálním Majerovým protihráčem je Jiří Ornest, ztělesňující cynického majitele rádia, jemuž jde jen a jen o počet posluchačů. Ženské postavy – frigidní koketa Marie (Kristina Beranová), obětavá Betty (Lucii Ferenzová), znásilňovaná a ponižovaná Dívka (Natálie Řehořová), nymfomanka Doylová (Natália Drabiščáková) či usoužená nemocná Žena (Marie Spurná) – nabízejí interpretkám kvůli jednostrunnosti svých charakterů méně příležitostí. Nicméně škála těchto kontrastních charakterů a sugestivní scénická hudba Ivana Achera posilují zvláštní oscilaci inscenace mezi sentimentem, trapností, černým humorem a autentickou tragikou. Příběh z třicátých let minulého století i díky tomuto víceznačnému ladění pozoruhodně rezonuje s naším současným pozvolným zbídačováním, s tíživou groteskností dneška.

Bronislav Pražan, publicista

Foto Martin Špelda



  Večery s Pražskou zimou
  Nalaďte si
 
  Co viděl Nikl v Ňjújorku

  Pořiďte si  
 
  Od progrese k věšákům...
  Téma