|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
Politika v časech adventu
Přiznám se – ale vlastně nevím, proč používám takového slova,
to je přece, jako by se jeden sám napůl odsuzoval; tedy prostě
myslím si o sobě, že jsem člověk z hloubi duše nepolitický,
povaha spíše introvertně lyrická. Už za bolševika mně kazilo
náladu, když nějaké to protirežimní shromáždění připadlo na
víkend (to bych se býval byl raději toulal přírodou), anebo se
odehrávalo v časech adventu (to bych se raději v ústraní
usebrával). Leč pamětníci vědí, že politika a její
protagonisté – jakkoli šlo tehdy spíše o ty „kladné“, ty na
druhé straně barikády, politiky jaksi teprve in spe – obvykle
nemají s lyrikou mnoho společného a všelijaká výročí bývají
jen záminkou k účelovým politickým kalendářům. Leč přesto jsem
se od svých osmnácti, tedy od pohřbu Jana Patočky, průběžně
přimotával k různým protestním akcím a později i podepisoval
to, co ta rozhodující většina společnosti z různých důvodů
podepsat nechtěla. To jen na okraj, na vysvětlenou, není dnes
důvod komukoli předkládat vlastní kádrový dotazník. A přece
je!
Ona totiž při těch dávných demonstracích došla svého
skandovaného výrazu i touha po svobodných volbách. To
bolševika hodně dráždilo, jak jinak, sám přece tvrdil, že
právě takovými se průběžně udržuje u moci. Tak to bylo tehdy,
teď svobodné volby máme a chováme se podle toho: totiž
využíváme je a upínáme se k té demokratické vymoženosti právě
v časech zlých až nejhorších, aspoň co se vyšších principů
mravních týče. Takže mnozí dali svůj takzvaně protestní hlas
komunistům. I já bych jim jej nejspíš dal, kdyby v našem
volebním obvodě volby právě probíhaly. Právě proto, že jsem v
oněch dobách, nejspíše asi při výsleších na StB, okusil
příslušnou dávku strachu z důsledků vlastní svobodné vůle,
cítím se nyní práv volit toho, koho chci. Ostatně když se
poměry proměnily, neuplynul snad ani rok a mně přišlo
nanicovatým neohroženě kopat do evidentní politické mrtvoly, a
hloupým nevšímat si narůstajících signálů budoucích nekalostí,
v nichž se dnes my, kteří se považujeme za slušné lidi,
brodíme a toneme. Inu, nedivte si lyrikovi, že slyšel už tehdy
trávu růst a že měl oči i v týle hlavy, oči, sloužící k
zapamatování obrysů minulosti. A najednou se tu objeví až
příliš mladí studentíci, po mém soudu ve svých argumentech
venkoncem legrační, kterým může třeba zrovna jejich učitel
nakukat, co chce, a oni se snaží toto mé právo zpochybnit.
Nestáli by mi ti jelimánci za psaní, věc je závažnější z
jiného důvodu. Zatímco jim vadí fakt obsazení voleného místa
komunistkou z důvodů právě tak prostoduše ideologických, na
jaké „po právu morálky“ doplatili svého času komunisté sami,
většinu jejich spoluobčanů, zdá se, nijak netrápí členství v
nevolené, vskutku autokratické a zločinecké KSČ před rokem
1989, a to ani u kandidátů na prezidentský úřad. To já jsem
zase ve věku oněch šmudlíků a ještě mnohá léta potom takové
členství vzhledem k přítomnosti okupačních vojsk na našem
území považoval docela za vlastizradu… Inu, jsou to paradoxy.
Dnes mi naopak připadají jako zamindrákované různé ty pokusy
komunisty zakázat, mám podezření, že pramení daleko spíše z
osobní, nikoli nadosobní potřeby. Řekl bych si: Asi jsem
opravdu lyrik, člověk bytostně naivní a do pragmatického světa
se nehodící. Neměl bych asi plodit ani ty fejetony, leda jen
básně a poetické scénáře. Leč: To, co to tu píšu, je na jedné
straně moje a jen moje uvažování o celé věci, na straně druhé
pak jakési souhrnné, snad i kompilační shrnutí názorů, kterým
jsem vystaven v náhodném osobním styku, nejspíše tedy ve
vlacích, v autobusech, ale i hospodách, tedy v prostředích, v
nichž se při svých potulkách vlastí často vyskytuji. Sdělují
mi je lidé zjevně nešťastní z projevů až příliš patologického
ducha doby, nešťastní často „vinou“ své vrozené citlivosti a
vnímavosti. Asi nejspíše mezi nimi můžeme nahledat ony dárce
„protestních hlasů“. A co se oněch mladičkých politologů týče,
místo aby toho všeho hledali příčiny, odhadovali psychologické
vlivy nových forem demoralizace a barbarizace v minulém
dvacetiletí, rozhořčují se nad důsledky, vyrovnávajíce se tak
povýtce freudovsky s životy vlastních rodičů.
Adventní pokusy o vlastní usebrávání byly pro mne vždy spjaty
s významovostí času zvláštních bytostí, oněch Ambrožů,
Perycht, Brůn, Barbor, Lucek a Mikulášů, ve zlidovělém pojetí
našich předků obcházejících českou krajinou, a přitom
trestajících, děsících i odměňujících. Řekněme strašidel svého
druhu, z dnešního pohledu fungujících skrze svá vlastní
morální východiska. Nechce se mi k nim přidávat nefunkční,
poněkud postmoderní strašidlo komunismu, obcházející ve své
dávné podobě – zdá se mi – snad jen v nenávistných hlavách... |
