I hlavy pomazané může sužovat koktání

Byl jednou jeden král, který hrozně koktal – avšak dobroděj, který jej měl uzdravit, nebral jeho urozenost vůbec na vědomí. Jenže střety dvou rozdílných osobností, přece jen namyšleného vladaře a jeho samorostlého léčitele, nemají nic společného s pohádkou: Oscary ověnčený film Králova řeč (29. 12., ČT1, 21.15) vychází ze skutečných událostí, které se odehrály na sklonku třicátých let minulého století. Režisér Tom Hooper si jako protagonistu zvolil anglického krále Jiřího VI., nuceného vyrovnávat se s německým ohrožením. Jenže veškeré snahy vyzvat národ, aby neklesal na mysli a chystal se na boj, ohrožuje koktavost, která jej ve vypjatých chvílích doslova ochromuje.

Zadrhávajícího protagonistu ztělesnil s obdivuhodnou přesvědčivostí Colin Firth. Vytvořil výrazově střídmý portrét, postihující nenápadné změny chování i posuny ve vyznávaných hodnotách. Královým léčitelem se totiž stává svérázný australský logoped Logue (Geoffrey Rush), jenž se urozeností svého klienta ani v nejmenším nezatěžuje.
Vznešený pacient vnímá jako neomalený zásah do soukromí Logueovy dotazy na rodinné zázemí, na dětství, na kořeny jeho problémů. Učí se odbourávat napětí, procvičuje ztuhlé obličejové i krční svaly, bojuje se stresem i strachem ze selhání na veřejnosti. Zjišťuje, že nesoustředí-li se na promluvu, koktavost zaniká – při poslechu ohlušující klasické hudby přednáší Shakespearovy verše bez klopýtnutí a rovněž při spontánně vybuzené hádce ani jednou nezadrhne. Logueovi zbývá jediné: naučit jej, aby ovládal svou mysl i při důležitých státnických projevech.
Za úhledným zevnějškem, sdělujícím, že i panovnické rody mohou pronásledovat politováníhodné trampoty, se skrývá někdy až přehnaná, vskutku pohádková idylizace, počínaje vylíčením poměrů v královské rodině a konče vylíčením Anglie jako zásadního odpůrce nacismu už v předválečných časech. Tak trochu zaniká, že nerozhodoval král, nýbrž ministerský předseda Chamberlain. Vždyť právě ustupování Hitlerovým nárokům, které vrcholí mnichovskou dohodou, napomohlo ničivému válečnému konfliktu.
Ostatně veřejnoprávní rozhlas BBC, který titulnímu hrdinovi způsobil tolik traumat a jehož starobylé technické vybavení filmaři pečivě rekonstruovali, tehdy zcela zklamal, jak v rozhovoru pro Týdeník Rozhlas před dvěma roky vysvětlil novinář David Vaughan: „Chamberlain prosadil vyšší zájmy – nesmíte naštvat Hitlera, mlčte. A oni mlčeli.“ A bohužel o tom mlčí i celý film. Ale pokud jej budeme vnímat jako místy úsměvnou, místy dojemnou pohádku, jistě budeme spokojeni.

Jan Jaroš, filmový publicista