Ladovy nadčasové nezbednosti
Josef Lada a komiks? Na tuhle souvislost poukázala naposledy
výrazně Helena Diesingová ve své práci Český komiks 1.
poloviny 20. století, vydané vloni. Teď její slova potvrzuje
záslužným činem Tomáš Prokůpek: pod hlavičkou nakladatelství
Plus právě vyšla Ladova kniha Nezbedné komiksy. Čítá na osm
desítek obrázkových příběhů, které pozdější „národní umělec“
publikoval v letech 1908–1916 na stránkách Humoristických
listů.
Josef Lada (1887–1957) – s nímž si našinec spojuje tradičně
jednoduchý, jasně sdělný rukopis, stylizovaný napůl pohádkově,
napůl komicky a napájený vesměs venkovskou motivikou, od
typizovaných figur hastrmana nebo ponocného přes hospodské
rvačky po různou domácí zvířenu zpracovanou v žánru bajky – se
věnoval komiksu bezmála čtyřicet let; první obrázkový příběh
zveřejnil v roce 1904, poslední pak 1940.
Urkomiksář bez bublin
Jeho angažmá v médiu má ale svá specifika, spadá spíš do
kategorie kresleného humoru než pod hlavičku komiksu, jak jej
známe dnes. Lada sice pracoval s rozvrhem stránky do panelů,
které na sebe navazují dějově slovem i obrazem, ale oběma
výrazovým složkám ponechával jistou autonomii. Příběhy
publikované v Nezbedných komiksech totiž pracují s textem jako
s komentářem, někdy v próze, jindy v rýmované poezii, nikoli
jako s nedílnou součástí výpovědi; bubliny zůstaly urkomiksáři
Ladovi cizí.
To ale neplatí pro jeho obrázkové příběhy obecně. Tomáš
Prokůpek uvádí knihu studií, kde popisuje vývojové proměny
Ladova rukopisu v médiu komiksu jaksi komplexně. Zmiňuje možné
inspirace, ať už ty zřejmé německé nebo domnělé americké,
provádí postupně čtenáře světem Ladových komiksových hrdinů,
dává mu nahlédnout do novin a časopisů, kde nacházel autor pro
své práce odbytiště – a pokouší se závěrem dokonce objevit a
pojmenovat následovníky Lady-komiksáře. Počíná si při tom všem
sice poněkud laicky, popisně, místy nemístně zkratkovitě, ale
vždy se sympatickým fanouškovským nasazením, s přirozeným
nadšením z objevů na poli svého zájmu. Dodejme, že Prokůpek se
českému komiksu věnuje soustavně víc než dekádu, a to pod
nejrůznějšími hlavičkami: Aaargh!, Analphabet Books,
Komiks!Fest, Generace Nula, Signály z neznáma aj.
Syrovost až surovost
A k čemu Josefu Ladovi komiks vlastně sloužil? V Nezbedných
komiksech najdeme témata různá: od těch obecných, jako jsou
kauzy sociální nebo politické, po konkrétní rovinu
mezilidských vztahů, kde se projevují výrazně Ladovy buřičské,
snad až anarchistické kořeny, přirozená kritika maloměšťácké
samolibosti a hlouposti i jistá hrdost na příslušnost
k venkovu, k lidovosti. Z jeho obrázkových příběhů, někdy
pojatých čistě anekdoticky, karikaturně, jindy v žánru
jmenované bajky, dýchne pak často nejen osobitá atmosféra
pozdního Rakouska-Uherska, ale i jistá autorská syrovost, snad
až surovost: na jednom panelu si nešťastný pes prostřelí
hlavu, na dalším se smečka hladových koček oběsí na stromě,
jinde pološílený vědec vyšlechtí prase s „nekonečnou“ kýtou:
jen řezník jednu odsekne a prodá, už roste na jejím místě kýta
nová. Ostatně je to právě prase, které měl komiksář Lada asi
nejvíc v oblibě: slouží mu dobře jako aktér reálný i
symbolický.
Nezbedné komiksy neztratily ani s odstupem století svůj vtip,
svoji pádnost, sílu své výrazové zkratky. Jsou cenným
dokumentem v několika ohledech: jednak dokládají Ladovo
výtvarné zrání, hledání a nacházení vlastního,
nenapodobitelného, jaksi definitivního rukopisu; jednak
ukazují, že dějiny českého komiksu nezačínají ani Kájou
Saudkem, ani Ondřejem Sekorou za první republiky, ale ještě
mnohem dříve. Vlastně ani ne s Josefem Ladou: Vždyť kreslenému
humoru, který komiks, respektive urkomiks dříve zastřešoval,
se dařilo v Čechách skvěle už v druhé polovině devatenáctého
století…
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
