Miloš Čermák, publicista

Falešné ostrovy

Kdyby se to stalo dnes, nejspíš by se vysvětlení našlo hned. Ukázalo by se, že si neexistující ostrov vymysleli podvodníci, kteří si na něj u banky vzali astronomickou půjčku, a posléze – po vzoru svého ostrova – také zmizeli. Ale proč ho zaznamenali mořeplavci do map už v 18. století, je záhada.
Ano, řeč je o tajemném Sandy Island, ležícím v Korálovém moři mezi Austrálií a Novou Kaledonií. Byl řadu let na mapách od Googlu, ale předtím dlouhá desetiletí i ve většině ostatních digitálních i papírových atlasů. V médiích jsme o něm slyšeli letos v listopadu, když ho marně hledala australská průzkumná výprava. Z map Googlu zmizel 26. listopadu 2012. A o tři dny později oznámila i respektovaná National Geographic Society, že ho rovněž vyřazuje ze svých map a další dokumentace. Dá se tak říct, že „existenci“ tohoto ostrova definitivně ukončila.
Tento příběh je pozoruhodný, a to z různých perspektiv. Díky moderním technologiím máme často pocit, že všechno na naší planetě je do poslední pídě prozkoumané a „osahané“. Představa, že někde může existovat byť obyčejný dům, jehož existence by byla nejistá, se nám zdá neuvěřitelná. Všichni jsme četli o špionážních družicích, které umějí přečíst novinový článek v rukou člověka na autobusové zastávce. Tak jak by nám mohlo utéci něco většího? Celý ostrov? Zhola nemožné. Ale jak se ukázalo, možné to docela dobře je. Taky proto to média tak zaskočilo, a tudíž o tom referovala s takovou vervou.
Je to jen naše iluze. Letadla, kosmické družice a v neposlední řadě Internet „zmenšily“ naši planetu do miniaturních rozměrů. Ale jen v našich očích, jsme obětí sebeklamu. Na planetě zůstává spousta míst, kam elektronické oči nedosáhnou a kde nás přepych civilizace neochrání. Tahle kauzička nám dává naději, že mnohé stále zůstává neobjeveno, nenalezeno a neobjasněno, a to nejen v mikrosvětě částic, které vědci „honí“ na urychlovačích v Ženevě i jinde. A že to nepoznané může mít rozměry tichomořského ostrova.
Zbývá však ještě otázka, kde se onen ostrov vzal. Milovníci záhad mohou tvrdit, že se objevil a zase zmizel, třeba jako bájná Alantida, ale to je neuspokojivé a vlastně i nudné vysvětlení. Mnohem víc se mi líbí teorie, že tenhle ostrov byl „pastí na zloděje“. Neboli že si ho kdysi vymyslel schválně jakýsi tvůrce map, aby odhalil ty, kteří jeho mapy budou kopírovat. Nebyl by to první případ. Lépe řečeno – historicky ano (přece jen je dotyčný ostrov na mapách už více než dvě stě let), ale podobnou kauzu jsme tu měli před pár lety. V Británii byla objevena neexistující vesnička Argleton. Dala se najít na Google Maps a Google Earth, ale jak v září 2008 upozornil jeden anglický bloger, na uvedených souřadnicích žádná vesnice není. Jen pole a louky. Z Argletonu se na pár týdnů stal celosvětový fenomén, zejména v sociálních sítích. Vznikly falešné webové stránky i suvenýry dedikované neexistující obci. O rok později pak Argleton z map zmizel.
Sám Google to nikdy nepřiznal, ale předpokládá se, že Argleton „vytvořila“ právě tato firma, aby zjistila, kdo z konkurence si „vypůjčuje“ její mapové podklady. Zda to odhalila a jak s těmito informacemi naložila, bohužel nevíme. Ale ono to není zas tak důležité. Spíš by mě zajímalo, kolik lidí se nechalo falešnou vesnicí nachytat a udělalo si do malebného místa například rodinný výlet.
Sdílení informací je problémem všech, kteří se živí vytvářením obsahu. Můžeme litovat Google, který investuje spousty peněz do vytváření a zdokonalování digitálních map, a výsledky jeho práce si pak bez skrupulí „půjčují“ další. Ale moc se nedojímejme, Google se stejně bezskrupulózně chová k tvůrcům zpravodajství Je to vlastně hezký paradox digitální éry. Že je nějaká informace nepůvodní či kradená, lze dokázat pouze v případě, že je chybná či nepravdivá.
Budou mediální firmy – podobně jako tvůrci map – vypouštět úmyslně špatné zprávy, aby zjistily, kdo jim je nelegálně bere? Nedá se to vyloučit. Stejně jako se nedá vyloučit, že pak všichni – zoufale a marně – budeme po ztroskotání plavat k falešným ostrovům.