Jak mě vzali do SSM

Když teď komunisti vyhráli komunální volby, vracejí se po třiadvaceti letech do funkcí a budeme mít nejspíš i nějakého bývalého komunistu ve funkci prezidenta, mohlo by být zase výhodné se k nim přihlásit. Víte, jak to v posledních dvou desetiletích chodilo – spousta lidí své staré kolaborace s předlistopadovým režimem tajila nebo pro jistotu zapomněli, jak to tehdy vlastně vůbec bylo. Zároveň se zahazováním členských legitimací do igelitových pytlů, jak se to dělo po listopadu 1989 například v nemocnici v Motole, se najednou narodily spousty zánovních antikomunistů. Tento typ hrdiny, zdá se, pozvolna vychází z módy a možná bude za čas výhodnější mrknout se, jestli by se ten pytel s legitkami někde nenašel...
Já dneska půjdu příkladem a přiznám se, že jsem byl v sedmdesátých letech v SSM. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl studovat na vysoké škole, a i když ta škola zase nebyla tak vysoká, jak by si člověk mohl přát, stačilo to k tomu, že jsem byl ušetřen dvouleté vojenské služby. Na dramaturgii na FAMU mě nevzali, brali čtyři a já skončil u přijímaček šestý, ale dostat se na žurnalistiku nebyl zase tak velký problém, přestože mi chyběly body za dělnický původ.
Byl rok 1970 a na zčerstva prokádrované a přejmenované Fakultě žurnalistiky UK vládli tvrdou rukou mladí i staří normalizátoři. Děkan Hladký, bývalý plavec a majitel „malého dekretu“, který se uděloval za kolaboraci s německými okupanty za války, odešel kamsi nahoru do vyšší funkce a nahradil ho jiný kovaný komunista, Vladimír Hudec, kdysi hlemýžďolog, nyní autor tzv. teorie socialistické žurnalistiky. Mezi studenty vládla tvrdou rukou hrstka nejprověřenějších členů tehdy již zrušeného Leninského svazu mládeže, jenž byl základem svazu nového.
Myslel jsem si, že když do té jejich organizace také vstoupím, budu se s nimi moci trochu šťastněji hádat; bylo mi osmnáct a byl jsem politicky naivní, což je vlastnost, která nevadí, pokud nemáte moc. A tu jsem naštěstí neměl. Předstoupil jsem před výbor složený z nejprověřenějších spolužáků a oni se mě dotázali, proč by mě měli přijmout, když jsem pro ně nic neudělal. Neprozřetelně jsem se hájil tím, že se zabývám kulturou, dělám divadlo, že tedy pro ně osobně jsem zatím nehrál, ale hraju jinde a to je přece práce pro lidi.
Dvacetiletý soudruh Skála, pozdější generální tajemník Mezinárodního svazu studentstva (co dělá teď, nevím), mi vysvětlil, že divadlo není důvod, proč bych měl být přijat do SSM, že je to stejné, jako kdybych tvrdil, že hraju fotbal. „A fotbal, soudruhu, to je přece taky práce pro lidi!“ pravil. Prý dokud nebudu dělat něco přímo pro výbor, tak nemám v té jejich organizaci co pohledávat. Mělo mi to stačit, ale já se začal hádat a nakonec kdosi našel potvrzení, že jsem dostal pochvalu za práci v JZD na letní školní brigádě, takže mě přes odpor výboru do SSM vzali. To ale nevěděli, že jsme se spolužákem Vladimírem Drbohlavem pracovali jako pomocníci u zedníků a celou brigádu mi Vláďa vyprávěl o historii španělské války, takže jsem to měl jako doškolovací kurs anarchismu.
Proč to vlastně vyprávím? Řada těch funkcionářů SSM, kteří si mysleli, že kultura je něco jako fotbal, si to myslí dodnes, i když jsou úspěšně rozptýleni v různých politických stranách. Prý se dokonce plánuje, že školství, kultura a sport budou mít společné ministerstvo. No prosím!
Možná teď ten úspěch komunistů ve volbách zase nažene tyhle odborníky zpátky do jednoho stáda. Bylo by to prima, alespoň bychom to měli přehlednější...

Jan Burian, písničkář a spisovatel