Jiří Vejvoda, publicista

Dotek lidskosti

Dva a půl roku jsem se zabýval stovkami rozhlasových stanic na celém světě. Shromažďoval jsem informace o jejich vzniku, vývoji, současnosti. Prohlížel obrázky jejich sídel i moderátorů. Především jsem však poslouchal. V jazycích, jimž rozumím, to bylo pohodlné. Má-li však člověk s tím, jak se dělá rozhlas, osobní zkušenost, dokáže posoudit i zdánlivě neuchopitelné. Pustí si dokument ve švédštině, rozhlasovou hru v nizozemštině. Přečte si stručný obsah na webových stránkách příslušné stanice. Nechá se oslovit režijním pojetím. Rozpozná kvalitu střihu a zvuku. Vycítí rytmus. Vstřebá hudbu, emoce... Takto se lze seznamovat s tím, co vysílá svět. K jakému poznání se přitom dospěje?
Rozhlas už není znakem rozvinuté společnosti, kulturně vyspělého státu. Technologickou schopnost šířit signál a naplňovat jej obsahem zvládl Bhútán; desítkami rozhlasových stanic se chlubí Honduras i Egypt. Jenomže – co vysílají? A k čemu jsou tisíce privátních rádií v USA? Odpověď je všude stejná. Z drtivé většiny podobně koncipovaných rádií zní jen zvukový smog. Hitparády proložené rádobyzprávami, seznamkou či hloupým seriálem. A hlavně reklamou. Ta je živí. Občan brblá na koncesionářské poplatky ve prospěch médií veřejné služby. Ale zapomíná, že hluk z privátních rádií platí při nákupu zboží, jež se tam propaguje.
Jak to ovšem nyní vypadá s financováním veřejnoprávnosti? A je opravdu nezávislá, jak o sobě ráda tvrdí? V bohatém světě existují různé modely. Státní rozhlas financovaný ze státního rozpočtu. Státně-veřejnoprávní, jemuž stát různě dorovnává peníze vybrané od občanů. Ryze veřejnoprávní, žijící z výběru koncesí, což mu stát umožňuje zákonem. Zda na oplátku mluví do vysílání? To záleží na stupni místní politické kultury. Rozhodně nejčistší formou je rozhlas, jejž si formou finančních darů platí přímo jen ti, kteří jej skutečně poslouchají.
Kdysi rádio předběhlo noviny. Pak jej předstihla televize. A v tomto století internet. Ten mu však zároveň velmi pomáhá. Nyní lze poslouchat kdykoli cokoli, doslova celý svět. V přímém přenosu, ze záznamu. Proč přitom dávat přednost veřejnoprávnímu rozhlasu? Představa, že není manipulativní, neobstojí. Všechna média taková z povahy věci jsou. Své privátní konkurenty by měl překonávat tím, co letos pojmenovala vzdělaná Barmánka Su Ťij při setkání s redaktory BBC: „V domácím vězení jste byli mým jediným spojením se světem. Ve vysílání jsem oceňovala informovanost a slušnost. Uklidňující dotek lidskosti.“