|
|
 K čemu
může být písničkář?
Už to mám, přátelé! Přišel jsem na to, čím my písničkáři
můžeme být i dnes užiteční! Rozhodně nespasíme svět tím, že
napíšeme nějakou píseň, to nefunguje. Písní nezměníte nejspíš
vůbec nic. Kdysi jsem napsal jednu, o níž jsem si myslel, že
zachrání alespoň můj chátrající vztah s jistou dámou.
Poslechla si to, řekla: „No, pěkný,“ a rozešli jsme se...
Dneska vím, že my písničkáři můžeme být užiteční tím, že se v
tomhle bláznivém světě pokusíme zůstat normální.
Už vás slyším, jak říkáte, no, hlavně že to tvrdíš zrovna ty!
Ale opravdu nejde o mě; jde o všechny písničkáře, kteří si
dokážou uchovat svobodu a nezávislost na establishmentu a
hudebním byznysu. A znám jich dost.
To slovo „normální“ má totiž mnohem větší sílu, než se obecně
předpokládá. Leckdy zůstat normální dokonce představovalo
značné osobní hrdinství, ačkoli kdybyste to vašemu hrdinovi
řekli, nejspíš by se vám vysmál, protože je normální...
V období takzvané normalizace (která tedy byla všechno možné,
jen ne normální) jsem navštěvoval Fakultu žurnalistiky.
Atmosféra na té škole úspěšně kopírovala dobu bezčasí – vcelku
se tam nic nedělo, profesoři až na pár čestných výjimek
tvořili podivný a vypečený spolek. Třeba Stanislav Toms, který
nás učil, jak se píší drobné zprávy, neměl vysokoškolské
vzdělání, a tak začal studovat na téže fakultě, na níž
přednášel. A ve třetím ročníku – narazil sám na sebe! Nevím,
jestli se tehdy sám zkoušel, nebo si dal známku jen tak ze
sympatií, ale každopádně se ze školy nevyhodil. A podobně to
na fakultě vypadalo se vším: pár zajímavých přednášek, to
ostatní jen ztráta času. My, co jsme tam hodlali vytrvat
hlavně proto, abychom nemuseli na děsivé dva roky na vojnu,
jsme většinu času trávili po kavárnách nebo jsme při škole
dělali něco jiného, abychom se nezbláznili. I při takovém
přístupu ale člověk, ať se tomu bránil, jak chtěl, stejně
pomalu upadal do letargie, vyprchával z něj mladistvý elán a
měnily se mu hodnoty.
Už tehdy jsem psal písničky a víceméně náhodou je poslal do
soutěže O ptáka Noha. V porotě zasedal i Jaroslav Hutka, který
mě pak pozval, abych vystoupil jako host na jeho koncertě na
strahovských kolejích. A tam mi, aniž o to usiloval, změnil
život.
Rozumějte, v kultuře tehdy vládla televizní normalizační
přetvářka: všechny scénáře, pořady, koncerty, texty, projevy,
články byly cenzurovány – přesněji kontrolovány, protože
cenzura oficiálně neexistovala. A tak když třeba Jiří Suchý na
gramofonové desce s nahrávkou představení Kytice deklamoval
„slídíš, čenicháš a na lesní správu donášíš“, měl jsem ho – a
nejen já, poslechněte si tu bouři potlesku – málem za
národního hrdinu. A vzkaz Vodňanského a Skoumala z jejich
prvního alba, že „nejdůležitější při maulhaltenzeitu je
neztratit nit“, jsem považoval téměř za pokus o sebevraždu...
A teď jsem najednou před sebou viděl Hutku, který na jevišti
neschváleně improvizoval, normálně zpíval a úplně přirozeně se
smál! Když pak přišli dva policajti na kontrolu, plynule
přešel od protestních písní k moravským lidovkám, aniž koncert
ztratil na síle.
Domů jsem šel jako nový člověk. Dneska jsem si naprosto jist,
že Jaroslav Hutka a pak i celé jeho volné sdružení písničkářů
Šafrán mě tenkrát zachránili před totálním či, chcete-li,
totalitním zblbnutím.
Co může písničkář udělat víc?
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
