|
|
 Na
okraji beznaděje
Někdy koncem léta roku 2012 se na mě obrátila dramaturgyně
dokumentární řady „90 let společně“ Bronislava Janečková s
dotazem, zda bych nechtěl udělat dokument na téma Jan Palach.
Chvíli jsem přemýšlel a pak souhlasil. Dokument nakonec vznikl
v Tvůrčí skupině publicistiky a dokumentu a odvysílají ho –
stejně jako i další díly této dokumentární řady připravené k
90. výročí českého rozhlasového vysílání – celoplošné i
regionální stanice Českého rozhlasu.
Proč jsem souhlasil? Protože to byla výzva. Protože si
události ledna roku 1969 nepamatuji, jsem jiná generace.
Protože jsem vlastně o Janu Palachovi věděl pouze jako o
symbolu. Věděl jsem o jeho činu a odkazu, znal jsem zevrubně
jeho příběh, ale emočně, životně, vnitřně se mě příliš
nedotýkal. Nikdy jsem o něm vlastně nepřemýšlel. A to se mělo
změnit.
Mnohajedinný Jan
Nejprve přišlo studium materiálů, knih, poslech rozhlasových
pořadů a zhlédnutí televizních dokumentů. Otevřel se přede
mnou svět konce šedesátých let v naší zemi, atmosféra nadějí a
následných zklamání, atmosféra těhotná změnou, která byla
nakonec silově potlačena. Zkoušel jsem si představit, jak se
museli cítit lidé v té době, jak prožívali to všechno, co se
jich tak bytostně dotýkalo, jak obrovská změna to byla, krutá
a podlá ve svém mechanismu i následcích. Archivní zvukové
nahrávky tehdy Československého rozhlasu mi odkrývaly
autentické pohnutí patrné ze všech těch rozhovorů, hlášení,
oznámení, zpráv o činu a smrti Jana Palacha. Dojímaly mě,
děsily, vtahovaly svou naléhavostí a pravdivostí přímo do
středu a času dění a zas znovu překvapovaly, rozrušovaly. Tak
se pomalu, ale jistě tvořil – samozřejmě subjektivní – pohled
na Jana Palacha a jeho dobu.
Jako by neexistoval konkrétní objektivní Jan Palach... Píšu
záměrně „jako by“, protože pochopitelně existoval jako mladý
muž z masa a kostí, s neuvěřitelnou citlivostí, odvahou,
vybavený inteligencí a vnímavostí, se svými touhami, láskami,
pocity, potřebami – jako by existovalo mnoho Janů, podle
pohledu toho kterého z nás, podle osobnostního nastavení,
které si neseme a rozvíjíme nebo popíráme. Jako by pro každého
z nás byl trochu někým jiným, vyjádřením něčeho z nás. Odvážný
pro odvážné, citlivý pro citlivé, vnímavý pro vnímavé a blázen
pro blázny. Subjektivně chápeme, a ať chceme, nebo ne, tak
porovnáváme a hodnotíme podle toho, jací jsme vlastně my sami.
Souvisí to s tím kterým člověkem nebo s jeho činem? Ano i ne.
Hledání cesty
A teď kudy? Nic nového se vlastně zjistit nedá. To neznamená,
že bych rezignoval, ale mnozí lepší přede mnou opravdu
vypátrali všechno, co šlo. Uchvátil mě dokument Marka Janáče
Můj bratr Jan a pochopil jsem, že tato cesta je, aspoň pro mě,
uzavřena. Marek otevřel z různých úhlů další možné vrstvy
vnímání toho, co znamenal Palachův čin, jaké měl souvislosti a
dopady i v okruhu nejbližším a intimním, jako je rodina. Už
jsem nechtěl hledat žádná nová fakta, pokud vůbec existují.
A pak jsem potkal Michala Ježka, studenta Filozofické fakulty
Univerzity Karlovy v Praze. Představil mi web
www.janpalach.cz, o který se spolu se skupinou kolegů stará.
Další studnice informací, utříděná, přehledná a zajímavá právě
onou dobrovolností a nadšením, ale hlavně odpovědností a
erudicí svých tvůrců. A protože jsem v této etapě hledání
cesty k Janu Palachovi samozřejmě mluvil s kdekým na toto
téma, začalo mi svítat. Svým způsobem bylo řešeno a řečeno
všechno. Ale stejně jako jsem hledal cestu já, hledají si ji i
mnozí dnešní mladí. Jaká cesta to je, jaký mají vztah k Janu
Palachovi? Ano, jsou tu ti, kteří se starají o Palachův odkaz
formou zmiňovaného webu a různých vzpomínkových akcí a výzkumů
a podobně – ale co třeba lidé ne tak vzdělaní? Co lidé s velmi
kritickým pohledem na dnešní vývoj naší společnosti a vůbec
světového uspořádání? Ti mimo, řekněme, hlavní proud? A celá
rozložená skládačka se začala dávat dohromady. Sama.
A popravdě řečeno, byl i nebyl jsem překvapený. Většina lidí
do třiceti let Jana Palacha, jeho čin, jeho odkaz, ale i
význam, symboliku, vnímala – pokud o něm vůbec věděli – tak
jako jedna z respondentek ankety, kterou jsem uspořádal. Volně
tlumočeno: Nechtěla bych být jeho máma, ale jako kamaráda bych
si ho vážila tím víc. Někteří starší lidé vnímají Palachův čin
jako zbytečný, patrně kvůli zkušenosti normalizace. A mnoho,
mnoho lidí, kteří jsou znechuceni dnešními poměry, chápe Jana
Palacha jako symbol odvahy vyjádřit se, nemlčet, provokovat –
byť nesouhlasí s tak krutým a radikálním způsobem. A další
považují připomínání odkazu Palachova sebeupálení za zneužití
ze strany establishmentu. Jejich slovy: jeden jediný a
poslední hrdina tak znemožňuje současným hrdinům nebo těm,
kteří by hrdiny mohli být a byli za ně považováni, aby hrdiny
byli. Podle nich společnost už hrdiny nepotřebuje, nepotřebuje
apely, je rozložená. Systém požírá sám sebe a i to je v jeho
plánu. Potřebuje restart.
Sebeupálení není pouze české specifikum. Podobným činem začaly
revoluce Arabského jara, podobně upozorňují Tibeťané na
okupaci Čínou a tak dále. Lidé se upalují ve Španělsku, v
Itálii, Thajsku a v mnoha dalších zemích. Čin Jana Palacha ale
specifický a ojedinělý je. V kontextu doby a místa, a hlavně
jeho významem pro každého z nás. Stále je aktuální. Jak říká
Tomáš Halík, my všichni jsme a pořád, v určitém slova smyslu,
pochodní číslo 2. Přestaneme-li být, rezignovali jsme,
rozkládáme se a posléze tak či onak končíme. A právě toto je
pro mě poselství Jana Palacha. Živé a snad nezkreslené.
Dan Moravec, dramaturg a moderátor ČRo
|
