|
|
Kultura je návyková – v Praze jako v New Yorku
Na českých pódiích jsme mohli spatřit Jonase Kaufmanna i
Stinga, Vídeňskou filharmonii s Danielem Barenboimem i Bruce
Springsteena. Do kin přišly oskarové filmy Hugo a jeho velký
objev a The Artist, očekávaný přepis Hobita i novinka Bohdana
Slámy Čtyři slunce. V Divadle Na zábradlí se objevila Havlova
Asanace, nové knížky vyšly Petře Hůlové, Miloši Urbanovi,
Cormacu McCarthymu i Salmanu Rushdiemu, nová alba Jaromíru
Nohavicovi, Madonně i Lence Dusilové. Telegrafická probírka
očekávanými kulturními událostmi roku 2012 má tuto pointu: nic
ze zmíněných koncertů, představení, knížek a desek se
neobjevilo v tradiční výroční anketě Týdeníku Rozhlas o
největší kulturní zážitek roku. A co redaktoři a
spolupracovníci časopisu upřednostnili? Dejte se do čtení!
Bronislav Pražan, publicista
Společným jmenovatelem mých nejsilnějších kulturních zážitků
roku 2012 je melancholie. Nad knihou Saturnovy prstence jsem
kromě ní zažíval i obdiv k jejímu autorovi G. W. Sebaldovi,
jak dokázal na půdorysu reálných minipříběhů z historie
evokovat svou úzkost. Ve hře Ucpanej systém, kterou Daniel
Majling napsal na motivy povídek Irvina Welshe, je mlčenlivý
Bůh zavalen „sračkami“ světa. Při jejím sledování v Dejvickém
divadle se má melancholie rodila ve smíchu nad groteskností,
s níž tam onu fekalizaci společnosti podali. A při návštěvě
nově postaveného berlínského Židovského muzea ji probouzely
nejen exponáty, ale také architektura Daniela Libeskinda,
která uspořádáním prostoru vyvolává až fyzicky drásavou tíseň
– emocionální obraz toho, co prožívaly oběti holocaustu.
Ve hře Ucpanej systém je mlčenlivý Bůh zavalen „sračkami“
světa
Jaroslav Vanča, pedagog a výtvarný teoretik
Mnohdy slouží reprezentativní výtvarné monografie jen
k letmému prolistování, já se nedávno jednou probíral téměř po
celý měsíc. Vypověděla mi ledacos nového nejen o autorovi, ale
možná především o jeho výtvarné technice, již ovládá mistrně a
u nás snad nejlépe. Řeč je o suché jehle a grafikovi a malíři
Emanuelovi Ranném; výčet jeho díla je předmětem monumentální
monografie, jíž ve vzorové grafické úpravě vydalo v tomto roce
nakladatelství Gallery Praha. Můžeme ji chápat jako
zaslouženou poctu Ranného světu „krajin vnitřních i vnějších“,
v obojím významu však spjatých s Českomoravskou vrchovinou,
které zůstal po celý dosavadní umělecký život věrný.
Připomeňme, že Ranného grafické dílo bylo již oceněno
v měřítku českém i světovém, kupříkladu Hlavní cenou v soutěži
Grafika roku, Cenou ministerstva kultury ČR za nejkrásnější
knihu roku, či udělením Grand Prix Mezinárodního grafického
bienále v roce 2007.
Jitka Škápíková, scenáristka, dramaturgyně a režisérka
Cyklus přímých přenosů z newyorské Metropolitní opery. Po mém
soudu by na vstupenky měli tisknout varování: „Pozor, opera je
návyková.“ A co teprve když tamní hvězdy zavítají do Prahy!
Napřed comeback Rolanda Villazóna, po něm Anna Netrebko. Ovšem
všechny předchozí beznadějně „přezpíval“ Juan Diego Floréz,
který 6. prosince koncertoval ve Dvořákově síni. Když se
nejnádhernější chlap s nejnádhernějším hlasem na světě postaví
na pódium Rudolfina, není divu, že publikum řve vstoje a
vynutí si pět přídavků. A to si jako předposlední z nich
božský peruánský tenor jen jakoby mimochodem vyšije árii
devíti vysokých cé z Donizettiho Dcery pluku, když předtím
coby Offenbachův Paris rozsoudil tři grácie.
Když se nejnádhernější chlap s nejnádhernějším hlasem na světě
postaví na pódium Rudolfina, není divu, že publikum řve
vstoje...
Jan Jaroš, filmový publicista
Bývávaly doby, kdy vesničtí vzdělanci – zpravidla učitelé –
dokázali sepsat zasvěcená pojednání o svém regionu. Nyní se
putimská kronikářka Jaroslava Pixová může pochlubit hned
třídílným přiblížením jihočeské řeky Blanice, a to skrze
mlýny, které ji lemovaly a leckdy u ní stojí posud. Trilogii
zastřešuje název Na břehu Blanice a nyní vyšla její závěrečná
část s podtitulem K šumavskému prameni, opět bohatě vybavená
obrazovou dokumentací. Autorka putovala stejně jako dávní
krajánkové, mlynářského řemesla znalí vandrovníci, proti
proudu řeky a ze vzpomínek pamětníků i archivních materiálů
sestavila rozprávění o poutavých, často trpkých osudech
tamních mlynářů. Všechny tři knihy vydalo putimské
nakladatelství Kalina, před časem proslavené pečlivou edicí
Kostohryzových spisů.
Jana Vašatová, redaktorka ČRo 3 – Vltava
V zahraničí bývám vlastenec. A tak jsem si nenechala ujít
provedení Smetanovy Mé vlasti na festivalu v Salcburku, kde
dílo hrál se svým Clevelandským orchestrem pro mne jeden z
nejlepších současných světových dirigentů Franz Welser-Möst.
Rodák z Lince a dva roky rovněž generální hudební ředitel
Vídeňské státní opery si americké těleso vybudoval ke svému
evropskému obrazu. Měkkým a barevným zvukem všech nástrojů
budoval historii Vyšehradu, plul s Vltavou a Rusalky na břehu
zněly jak stříbrný paprsek, třpytící se v sále. A tak bych
mohla pokračovat. Reakce festivalového obecenstva, které zná
maximálně Vltavu, pak naznačila, že mu tato ryze česká hudba
má co říct.
Rodák z Lince Franz Welser-Möst Smetanovi rozumí...
Pavel Sršeň, publicista
Někomu by se možná zdálo, že světově proslulá sopranistka
Gabriela Beňačková svou operní kariéru již ukončila. Opak je
pravdou. Po několika letech, kdy se uvolnila ze všech závazků
ve světových operních domech, aby se postarala o svoji
nemocnou matku, se v letos v létě vrátila ve velkolepém stylu
světové divy – a to rovnou na slavný festival v Salcburku.
Zimmermannovi Vojáci, seriální opera podle stejnojmenné
komedie Jakoba Lenze z poloviny šedesátých let, poskytli
Beňačkové skvostnou možnost zazářit v roli hraběnky, kterou
pěvkyně skvěle interpretovala. Kdo měl štěstí Vojáky vidět,
musel být nadmíru spokojený. Gabriela Beňačková ještě zdaleka
neřekla poslední slovo!
Jan Burian, písničkář
Největší kulturní zážitek roku? Strhující vystoupení Jiřího
Suchého v Arše, výstava Violety Parrové v Santiagu de Chile,
básně Ivana Wernische a Františka Listopada, opožděně film
Heima z produkce islandské kapely Sigur Rós.
Hudební Island nemá jen Björk, ale i Sigur Rós
Petr Pavlovský, publicista
Největším kulturním zážitkem byla bezesporu koncem srpna účast
na barokním festivalu Theatrum Kuks.
Petr Koudelka, spisovatel a publicista
Kouzelný ostrov – opera, přenášená moderní technikou z
Metropolitní v New Yorku. Osm barokních skladatelů, jako
libreto dvě Shakespearovy hry, Sen noci svatojánské a Bouře.
Skvělé pěvecké obsazení, Plácido Domingo zpíval v den svých
71. narozenin roli Neptuna. Pasticcio, jak se útvaru říká, dal
dohromady britský režisér Jeremy Sams. V osmnáctém století
bylo běžné kombinovat hudbu různých autorů a nový text. Je to
o lásce, o magických silách, o spravedlnosti. Čtyři hodiny
příjemné hudby, poutavých příběhů a zápletek, podívané pro
oči. Nezakrytě se usiluje o něco skoro neobvyklého: o radost,
zážitek, drama a katarzi, o krásu v umění. Je skvělé, že mohli
pasticcio vidět diváci v Praze i v Boskovicích.
Plácido Domingo zpíval o lásce, magických silách a
spravedlnosti
Renata Jarošová, dramaturgyně České televize
Na konci tohoto roku vydalo brněnské nakladatelství Jota knihu
Caroline Stoessingerové Století moudrosti. Na ní je
pozoruhodných hned několik věcí: sepsala ji americká
klavíristka a hudební producentka, protagonistkou její
literární prvotiny je stodevítiletá, stále aktivní Alice
Herzová Sommerová, nikoli shodou okolností též klavíristka, a
paměti, které Stoessingerová vytvořila prostřednictvím
rozhovorů s touto výjimečnou dámou, obsáhnou více než sto let.
Úžasně vitální, optimistická Alice se narodila roku 1903
v Praze, v židovské, německy mluvící rodině, a osobně znala
leckteré osobnosti tehdejší kultury, třeba Franze Kafku.
Holocaust přežila v Terezíně, po válce odešla s malým synem do
Izraele a dnes žije v Londýně. A hudba jako osvobozující prvek
se vine celým jejím životem.
Agáta Pilátová, publicistka
Velký dojem, který neslábne ani po měsících, na mne udělal
film Davida Ondříčka Ve stínu. Z řady důvodů. Je to žánrově
obdivuhodně čistá detektivka, přitom ovšem - a možná především
– silná výpověď o nedávné pochmurné minulosti této země.
V základech má inspirativní scénář Marka Epsteina, pečlivou,
promyšlenou režii, jež věnuje stejně pečlivou pozornost celku
jako detailům, sugestivně potemnělou kameru Adama Sikory,
vzorově perfektní herecké výkony (Ivan Trojan, Sebastian
Koch). Hlavně však si myslím, že proces tvorby tohoto snímku
dokázal smysl perfekcionismu (promiňte nepěkné slovo). Jak se
vyplatí nespěchat, nechat projekt dozrát; přepisovat,
upravovat, několikrát přestřihávat. Jistě, s takto poctivým
přístupem se nedá točit film každý rok. Zato však vznikne
tvar, který stojí za to.
Recept na úspěch? Nespěchat, přepisovat, nechat dozrát...
Režisér Miroslav Ondříček při natáčení snímku Ve stínu.
Jiří Vejvoda, publicista
Během několika měsíců zde vyšly dvě knihy o jednom spisovateli
a rozporuplném člověku. Zatímco Jiří Mucha autorky Jolany
Šopovové je poctou vzdělanému literátovi a zajímavému člověku,
Společenský agent Jiří Mucha Američana Charlese Lawrence nám
vykresluje portrét bezcharakterního, cynického donašeče,
zneužívajícího svých kontaktů v kulturním světě. Jako by každá
z knih vyprávěla o jiném člověku: podle Šopovové uměl žít
Mucha „velmi skromně“, Lawrence jej stále vidí, jak se
uprostřed chudé Prahy padesátých let „projíždí v bílém BMW“.
Ani jeden z nich ale nezkoumá to rozhodující: jak Mucha psal,
jaký odkaz po sobě zanechal.
Milan Šefl, redaktor Týdeníku Rozhlas
Z filmů mě letos uhranul Stud režiséra Stevea McQueena,
mrazivý příběh o vyprázdněnosti života a věčném pokušení, jež
je jen náhražkou skutečných emocí. Ve výstavních síních byly
největším zážitkem velkorysé přehlídky Františka Skály v
Olomouci a Jana Švankmajera v Praze. V literatuře další skvělý
román Michela Houellebecqa Mapa a území. A na domácí hudební
scéně jednoznačně nová Radůza následovaná silnými alby mladých
kapel, jejichž texty nejsou jen bezobsažnou výplní písní –
vedle novinky skupiny Květy to platí o kapele Zrní a
písničkáři Jakubu Cermaque Čermákovi.
Stud. Kde brát emoce a nekrást?
Vít Závodský, divadelní publicista
Pro toho, kdo soustavně sleduje mnohotvárnou oblast Thálie,
bývají velmi podnětné její prestižní přehlídky. Při respektu
k řádce těch činoherních bych rád vyzdvihl jednu hudební –
listopadový mezinárodní festival Janáček Brno 2012. Za
spolupráce několika kulturních institucí nesl 3. ročník
výjimečné bienálové akce zadání „Génius loci“. Cílem bylo (po
příkladu Mozartova Salzburgu nebo Wagnerova Bayreuthu)
zdůraznit vazby světově uznávaného skladatele k městu, kde
strávil většinu života. Ze dvou desítek hlavních, žánrově
pestrých produkcí připomenu alespoň dvě operní – domácí
premiéru Janáčkova Osudu a originální pojetí jeho Věci
Makropulos, které přivezlo Staatstheater Nürnberg.
Tomáš Pilát, redaktor ČRo 3 – Vltava
Měl jsem letos obrovské štěstí – mohl jsem se podívat po
několika městech, jejichž vizitkou jsou mimo jiné i muzea a
galerie s vynikajícími sbírkami. Jako laický milovník
výtvarného umění mám rád impresionismus, modernismus a
expresionismus. Tahle láska byla letos několikrát vyslyšena –
kupříkladu v Metropolitním muzeu a Muzeu moderního umění v New
Yorku a Národní galerii v Londýně. Impresionistické sbírky
jsou tu skvělé, srdce až plesá. Dříve jsem si občas říkával:
kdyby se všechny tyhle obrazy snesly do jedné instituce, to
bylo pokoukáníčko! Dnes si ale myslím, že jejich rozmístění po
světě není od věci, člověk si užije tam, kde zrovna je. Totéž
platí o modernistických dílech Edvarda Muncha. Do Osla jsem se
zatím nepodíval, ale v newyorském Muzeu moderního umění jsem
byl nadšen.
MoMA? Až srdce plesá!
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
Hájíčkův román Rybí krev. Komárkova esej Muž jako evoluční
inovace?. Komiksy Ve stínu šumavských hvozdů Gruse, Maška &
Babana plus Craiga Thompsona Habíbí. Dále pak retrospektivy
Jana Koblasy a Stanislava Kolíbala v Praze. Přehlídka „naháčů“
z 19. až 21. století Nackte Männer ve Vídni. A narození syna
Kryštofa. Ahoj, Kryštofe...
Miloš Doležal, básník, redaktor ČRo 3 – Vltava
Z výstav rozhodně Europa Jagellonica (umění a kultura ve
střední Evropě za vlády Jagellonců) v Kutné Hoře – několik let
připravovaný projekt historika Jiřího Fajta, skvěle zasazený
do Hory. Klavírní recitál Ivana Moravce na letošním Pražském
jaru – interpretační pokora, prosta všeho okázalého či
exhibujícího, obdivuhodná jemnost a hudba, která pojmenovává
existenci našeho vnitřního světa. Claudelův Polední úděl
v Divadle v Dlouhé. A také návštěva venkovského hřbitova
v Auvers-sur-Oise – kokrhání kohoutů ze vsi, žár, ještěrky, za
zdí zelí a na hřbitově prostý hrob Vincenta van Gogha a jeho
bratra v břečťanu.
Kokrhání kohoutů ze vsi, žár, ještěrky...
A na hřbitově prostý
hrob Vincenta van Gogha a jeho bratra v břečťanu.
Připravil Milan Šefl |
