|
|
Jan Spálený, zpěvák, skladatel, dechař
Součástí kompletu Sedmdesát jsou i vaše nezvalovská alba
Edison a Signál času. Jak se stalo, že jste na konci
sedmdesátých let sólově debutoval právě hudbou na slova
kontroverzního českého básníka?
Edisona jsem prvně slyšel, když nám tu báseň na hodině češtiny
na jedenáctiletce přečetla kantorka. Do té doby jsem nevěděl,
že Nezval něco takového napsal, v osnovách byly jen ty režimní
nezvalovštiny. Ty básně se mě hluboce osobně dotkly. Edison je
o něčem, co je dodnes mou prioritou: o práci. Práci, která
dává smysl, dokonce až maniakální práci. Práci, která je ještě
kousek před láskou. Někdy po gymplu jsem si jen tak pro sebe
Edisona a Signál času zhudebnil. A noty jsem dal doma na
skříň, kde ležely do té doby, než je po letech našel Hynek
Žalčík.
Což byl dnešními slovy manažer, který uměl i za minulého
režimu prosadit zdánlivě nemožné věci. Taky Vladimír Mišík by
mohl vyprávět.
Ano, Žalčík pak bouchal na dveře Supraphonu, a když byl
vyhozen dveřmi, vlezl oknem. Nakonec firmu přesvědčil, aby
Edisona vydala. To samé dokázal i s Kuřetem v hodinkách, které
taky vzniklo na texty režimního básníka, Josefa Kainara.
Mišíkovi i mně pak někteří lidi vyčítali, že jsme natočili
desky na texty komunisty tlačených básníků. Ale to je nesmysl
– Edison je přece senzační skladba, kdyby ji Nezval napsal ve
světovém jazyce, je mezi smetánkou světové poezie.
Nově vychází i nahrávka Asi v tom bude nějakej háček, kterou
jste v polovině osmdesátých let nahrál s českou jazzovou a
rockovou elitou – po jejím vydání jste se začal objevovat v
televizi, pamatuji si úspěšný klip k písni Bojler blues… Bylo
to vaše zlomové album?
Bylo. Ten úspěšný sound paradoxně vznikl náhodou. Pozval jsem
si na natáčení kytaristu Michala Pavlíčka, bubeníka Jiřího
Hrubeše a baskytaristu Jirku Veselého. Jenže Jirka Veselý na
první frekvenci do Mozartea nepřišel. Tak jsem si do studia
sednul s tubou, kterou jsem měl zrovna s sebou, a party Jirky
Veselého jsem natočil na tubu. Tak vznikla ta jazzová kutálka,
jak se tenkrát psalo, včetně skladeb, které jsou dodneška
slavné. Prostě nedorazil muzikant...
Hodně podstatný byl jistě i vklad Michala Pavlíčka. V době
zákazu Pražského výběru měl asi spoustu chuti hrát...?
On byl nadupaný, zvědavý, divoký. Typický případ byla písnička
Zrezly bezy, kam jsem si jako dechař vymyslel kytarovou
figuru, o které Michal dopředu říkal, že se nedá zahrát. Jenže
ve studiu mu trvalo pět minut a už to měl, našel si grif, jak
tu pasáž zahrát. A takhle přistupoval ke všemu. Byl dychtivý.
To je to správné slovo – dychtivost.
Byla pro vás ta muzikantská dychtivost klíčová, když jste si v
dalších letech vybíral muzikanty do ASPM?
Muzikant může být skvělý ze dvou důvodů. Buď je to světový
hráč, nebo má srdce. Takoví lidé mě celý život obklopují.
Příkladem mohou být Michal Gera a Petr Kalandra. Gera je
samozřejmě ten lepší muzikant a chytřejší člověk. Petr nebyl
tak dobrý, ale měl dar komunikace, který je dán jednomu z
tisíce. Přišel na pódium, začal zpívat jednu sloku a už si
nepamatoval tu druhou. Tak zazpíval tu první podruhé, klidně i
potřetí. A lidi se zbláznili a chtěli ho, okamžitě! Cítili, že
to tam prostě má.
Jak na něj vzpomínáte jako na člověka?
Hráli jsme spolu devět let, spávali jsme v hotelech na
manželských postelích.. Přestal jsem kvůli němu pít, abych ho
strhnul. Ale to se mi nepovedlo, a tak Petr v tom pití došel
až do finále. Lidsky jsem ho měl hodně rád.
Třetí disk vašeho narozeninového kompletu je nejzajímavější –
je to vaše autorská kompilace z toho množství desek, které
jste v průběhu let natočil. Převažují skladby z Havrana, takže
opět Nezvalova stopa.
Ano, je tam Havran, deska, která vyšla zkraje devadesátých let
ve firmě, která vyprodukovala snad jen dvě alba. Náš Havran,
to je samozřejmě Edgar Allan Poe, báseň bez jediné metafory,
geniální literární etuda. Opatřil jsem si všechny překlady,
nejvíc se mi ale líbil ten Nezvalův. On zachoval všechny ty
zvukomalby, „nevrrmorr“ je u něj „víckrrát ne“, a dokázal i
vystihnout narůstající dusno té básně. Já si ji nejdřív
ztvárnil výtvarně, jako kónickou rouru – čím jsme blíže
kónusu, tím se vše stahuje k sobě a zahušťuje. A tak jsem to i
napsal do not.
Vedle Havrana je na třetím CD i řada jiných písní. Jak jste
při výběru postupoval, co bylo jednotícím prvkem alba?
Poezie. Je tam i Zábranovo přebásnění Ogdena, Balada o katovi,
což je naprosto geniální záležitost, byť neumím posoudit
překlad – anglicky něco přečtu, ale francouzsky nic. Ale jak
to Zábrana přebásnil! To je text, do kterého nemůžete vložit
ani tečku, ani vzdech navíc. Navíc je to aktuální báseň, za
všech totalitních i demokratických režimů. Doporučuji přečíst
si ji pozorně.
K další skladbě Píseň o tvé ruce máte i osobní vztah.
To je poezie z kriminálu od Jiřího Stránského, který v
padesátých letech seděl na Bytízu s mým tátou. A pan Stránský
si mě po mnoha letech našel, aby mi řekl, že táta byl strašně
hodnej a smutnej člověk. A přinesl mi tenounkou sbírku básní,
kterou napsal na druhé straně drátu. V té sbírce je i Píseň o
tvé ruce, báseň o věrnosti muklovy manželky, která na svého
muže čeká, i když neví, jestli se vrátí. Jak mám pořád míň
času, tak trochu lituju, že jsem to nazpíval moc opatrně,
pietně.
Zdá se, že máte skoro ke každé své písni silnou vzpomínku. Co
třeba Blues o klamné naději?
To je Pavel Kopta. On než umřel, tak si napsal nekrolog, který
rozeslal kamarádům. A já ho tenkrát zhudebnil. Asi dvakrát
jsme tu skladbu veřejně zahráli, ale já se u ní vždycky
odboural, protože jsem měkota. Od té doby ji nehrajeme. V
Blues o klamné naději Kopta píše o tom, jak odchází ze světa.
A pak umřel doopravdy. Nevím, jestli je z toho cítit, že to je
taky osobní věc, protože jsem se s Pavlem znal léta. Byl to
rváč, alkoholik a geniální básník. Zvláštní člověk, silnej
chlap.
Jak jste potkal Barboru Ježkovou, jejíž text Hodina mezi psem
a vlkem třetí album vašeho výběru otevírá?
Přišla za mnou. Sama od sebe. A já z těch jejích věcí hned
něco natočil, protože i to, co se mi zdálo, že nepatří do pusy
mně, nebyly kecy. Bára byla strašně zajímavá ženská. Měla
silnou cukrovku, byla malinká, velmi obézní, skoro slepá, ale
velmi chytrá. Věděla, že žije na hraně života. Hodně psala pro
Irenu Budweiserovou, která se mi vždycky líbila. Ne to, co
dělala s Tichotou, ale co dělala za sebe. Tak jsem ji v té
písni s textem Báry Ježkové spojil s Michalem Gerou. Jen hlas
a křídlovka. Bluesátko takový, introvertní.
Když je řeč o starých nahrávkách… Neexistují snímky z let, kdy
jste s bratrem v kapele Hipps dobývali kultovní pražské kluby
Olympic a Sluníčko s repertoárem převzatým od kapel z okruhu
Tamla Motown – Supremes a dalších?
Někde určitě jsou, vím, že jsme nahrávali ve studiu U
Zábranských v Karlíně. Pamatuju si to, protože jsem se tam
popral s režisérem, se kterým jsem se pak skamarádil a dělali
jsme spolu léta v rádiu...
Hipps měli dechovou sekci. To bylo na svou dobu rovněž
nezvyklé.
Já jsem vystudoval tubu a dechy mě provázejí už od padesátých
let, kdy jsem začínal s dixielandem, tehdy ještě jako
trombonista. Dechy jsou můj životní názor. A umím i vysvětlit,
proč nehraju třeba na kytaru.
To by mě zajímalo.
Protože všechny dechy jsou modulované bránicí, jako zpěv nebo
slovo. Proto mně jsou blízké. Kytary nebo piano, to jde mimo
tělo. To jsou pro mě externí nástroje.
Ještě než jste odešel do Supraphonu, zamířil jste s kapelou
Hipps do pražského divadla Apollo – přejmenovali se na
Apollobeat, což byl čistý mainstream. Byl to „kšeft“, který se
neodmítá?
Kšeft to tedy nebyl. Za plat dvanáct set korun – já jako
kapelník čtrnáct set – jsme dělali třicet koncertů měsíčně.
Sound jsme nezměnili, repertoár ano, museli jsme hlavně zpívat
česky. Texty psal Jirka Štaidl, což byl ten ze Štaidlů, který
byl umělec. Taky už jsme na sobě neměli brokátové odrbané
košile, ale saka...
Zmínili jsme se o bráchovi Petrovi. On se nakonec vydal směrem
ke country, vy jste se stal bluesmanem. Jak spolu vlastně
vycházíte?
Lidsky se máme rádi a v tom, co děláme, se respektujeme.
Dokonce musím říct, že brácha občas přijde na koncert. Na
jevišti jsme se potkali naposled loni v Olomouci na náměstí,
kde jsme hráli po sobě. Já ctím, že upřednostňuje jiný žánr
než já, dělá to výborně. S vkusem, který není v té oblasti
příliš rozšířenou vlastností. A jestli já jsem bluesman, to
úplně nevím... Někdo už výstižně napsal, že používám
prostředků blues, ale dělám něco jiného. Sám to neumím
pojmenovat, je to prostě jazyk, kterým se vyjadřuju.
Vrchol toho hudebního jazyka nabídlo loňské studiové album
Zpráva odeslána, plné zvláštních příběhů vzniklých na základě
vašich básní v próze. Který z nich vás zvlášť zasáhnul?
Asi příběh pana Suka z Manětína. Strávil jsem v poslední době
hodně času v plicních léčebnách. A v jedné z nich byla i
terapeutka, která učila hrát pacienty na flétnu a požádala mě,
abych část těch lidí učil sám. A mezi pacienty byl i ten pan
Suk, který celý život svařoval radlice pluhů umazaných od
umělých hnojiv a dostal z toho rakovinu plic. Zjistil jsem, že
má absolutní sluch a že to je muzikant jako řemen. Nikdy na
nic nehrál, přitom vnímal, když něco znělo falešně, byl
schopen regulovat intonaci, barvu tónu, a dělal to naprosto
spontánně. Kurz absolvoval, na závěr zahrál Osiřelo dítě a
krátce nato zemřel...
Když pominu vaši zmíněnou terapeutickou zkušenost se zobcovou
flétnou, hrál jste na většinu dechových nástrojů. Proměňoval
se v průběhu let nějak váš dechařský vkus? Začínal jste s
trombonem, pak přišla tuba, teď hrajete na kornet...
Kdybych si mohl vybrat, budu vždycky upřednostňovat hluboký
zvuk nástroje, proto jsem vystudoval tubu, proto jsem hrál v
Hipps a v Apollu na barytonsaxofon. S kornetem, což je nástroj
podobný kapesní trubce, jsem začal asi před deseti lety,
protože už jsem tubu nemohl unést.
Kolik váží taková tuba?
Přesně to nevím, ale je to šestnáct metrů mosazného plechu.
Když jdete po koncertě do hospody, tak se vám ta rakev
pronese. A já se jí za život něco natahal...
Co říkáte jazzové legendě Svatoplukovi Košvancovi, který
přišel o pravou ruku, ale dál hraje na trombon? Zní to skoro
neuvěřitelně...
To je chlap! Nedávno jsme dělali živý přenos s rozhlasovým
bigbandem v Áčku a on tam sázel sóla, jako by se nic
nestalo... Lidi po koncertě vstali a tleskali mu. Místo pravou
rukou hraje levou, má takovou trojnožku propojenou s tělem
řemeny. Není ani nijak patetický, když s ním mluvíte. Říká:
„Já jsem trombonista, tak mám hrát na trombon. A jestli mám
ruku, to s tím nesouvisí.“ Člověk má rýmičku a hned si
stěžuje, a tenhle chlap, v šestasedmdesáti, když přijde
průšvih, tak ho vyřeší, aby mohl dál dělat to, co dělat má.
Vám bylo „teprve“ sedmdesát. Je pro vás to výročí významným
datem?
Já myslím, že ta sedmdesátka je spíš než nějaký umělecký
předěl fyziologická nutnost. Dokud je člověk schopen něco
zahrát nebo napsat, nic se neděje, má jenom srst odřenou
životem. Teprve pak začnou ty významné předěly...
Milan Šefl
Foto Martin Siebert
Celý článek
najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, které vychází 31.
prosince. |
