|
|
Společenství živých i mrtvých
Ve spartánských podmínkách multikulturního centra Stadec
vypracoval se v celostátně respektovanou scénu ambiciózní
brněnský Buranteatr, oceňovaný jak díky vynalézavé
dramaturgii, tak pro její jevištně kvalitní naplňování.
Umělecky nejprůbojnějším počinem se tu stal již pětadvacátý
titul Dziady (premiérovaný v rámci zdejšího unikátního
mezinárodního projektu 4Together). Na podkladě fragmentárního
dramatu polského básníka Adama Mickiewicze jej scenáristicky
zpracovali Jan Šotkovský a režisér Michal Zetel, původní
melodramovou hudbu složil Vojtěch Dlask pro těleso Buran
ensemble s dirigentem Ondřejem Tajovským.
Z rozměrného romantického básnického opusu (na českých
jevištích se naposledy objevil před 113 roky!) byla – převážně
v překladu Františka Halase – coby těžiště vybrána (a
moderními texty doplněna) ranější, takzvaná vilenská část. Při
eliminaci dobových politických a mesianistických souvislostí
se půldruhahodinový nonstop večer soustřeďuje na motivy
nábožensko-folklorní, tedy na litevský obřad, při němž
vesničané duším v očistci přinášejí na hroby potravinové
obětiny a pomáhají jim k odčinění dávných vin.
Každý z devíti interpretů, statečně zápasících s
archaizujícími verši i polštinou, ztělesňuje několik postav.
Jednu z ne právě snadno vystopovatelných dějových linií
představují příběhy rozervaneckého sebevraha Gustava a Upíra
(dominující Michal Isteník). Od foyerového prologu a
konvenčního rozloučení nad otevřenou rakví v krematoriu
demonstruje se na nízkém molu s diváky z obou stran rozdílný
přístup k fenoménu smrti: její dnešní chladně neosobní
vytěsňování v kontrastu ke „skácelovskému“ přirozeného
prolínání reálného a záhrobního světa.
I když zvuk živého orchestru místy utlačuje srozumitelnost
slova, k polyfonnosti působivé inscenace přispívají jak
„erbenovské“ duchařské historky, tak trýznivé patetické
monology, zcizované černým humorem.
Vít Závodský, divadelní publicista
|
