|
|
 Felliniho filmy s hvězdami i statisty
Pod taktovkou italského mága Federica Felliniho (1920–1994) se
účinkující stávali tvárným materiálem, který měl co nejlépe
naplnit režisérovu představu. Vybíral si nejslavnější hvězdy i
neznámé statisty, aby pospojováním zdánlivě různorodého
souboru v jednolitý celek dosáhl uhrančivého výsledku,
utkaného jakoby ze snění.
Známá byla jeho záliba v nezvyklých tělesných proporcích, ať
již to byla výška, hřmotnost postavy či u žen velikost ňader.
Tolik milované prsatice jako maskot provázejí řadu jeho filmů
– od Sladkého života přes slavnou scénu z Amarcordu (pondělí
14. ledna, ČT2, 21.40), kde obzvlášť vyvinutá trafikantka svým
poprsím málem udusí zvídavého študáka – jak se budeme moci
sami přesvědčit při nynějším televizním uvedení. Statisté
nejsou v jeho filmech anonymní masou, která se jen mihne kdesi
v pozadí. Každou epizodu dokázal Fellini vypíchnout do
popředí, učinit z ní důležitý stavební kamínek v celkové
kompozici příběhu – zvláště když se jednalo o díla bez
dramaticky sevřené dějové osnovy jako právě v Amarcordu.
Většinu svých filmů však Fellini svěřil proslulým hereckým
osobnostem. Někdy sahal do zahraničí – v Anthonym Quinnovi
nalezl zosobnění pudové živočišnosti a použil jej v Silnici,
Donalda Sutherlanda proměnil do strojově studeného a
odosobněného svůdce v Casanovovi. Věrný však zůstal dvěma
umělcům, s nimiž jej navíc pojilo hluboké osobní pouto.
Marcello Mastroianni náležel mezi nejdůvěrnější přátele,
Giulietta Masinová byla jeho životní družkou. S oběma se pojí
jeho největší úspěchy: jak divácká obliba, tak vítězství na
festivalech, Oscary za nejlepší zahraniční dílo. Společně
vystoupili v jediném titulu, v dojemné tragikomedii o
zestárlých tanečnicích Ginger a Fred.
Zatímco Masinová byla ztělesněním emotivní něhy, Mastroianni
představoval svým způsobem režisérovo druhé já – vyjadřoval
jeho úvahy i pochybnosti, režisérův pohled na sledované dění.
Platí to pro Sladký život, na počátku šedesátých let skandální
portrét římské smetánky, živořící v nicnedělání a večírcích, i
pro nyní uváděný snímek 8 a půl (pátek 18. ledna, ČT2, 21.50),
kde Mastroianni v postavě režiséra asi nejblíže pronikl k
rozporuplné (nejen) Felliniho osobnosti. Ve své době mimořádně
slavný, tvarově novátorský film dnes můžeme považovat za
dokumentárně věrohodnou výpověď o době jejich vzniku, o tehdy
panujících očekáváních i iluzích, o zákulisí umělecké sféry, o
překonávání tvůrčí krize. Fellini tak zanechal věrný otisk
jedné dávno již uzavřené epochy.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
