|
|
 Olle
z Bullerbynu ve stanici ZOO
Dvojnásobní držitelé ceny Anděl v kategorii alternativa,
brněnské Květy, patří k tomu nejoriginálnějšímu na současné
české klubové scéně. Charakterizuje je výrazová neodvozenost,
zvukové hledačství i jedinečná lyrika, již prozrazují už názvy
řadových desek: Daleko hle dům, Jablko jejího peří, Kocourek a
horečka, Střela zastavená v jantaru, Myjau. Na novém albu Bílé
včely kapela výrazně potemněla. Je v tom smutek nad ztracenou
generací, nebo pocity lidí na prahu Kristových let? „Stojíme
víc nohama na zemi,“ shrnuje za kapelu její zpěvák a výhradní
autor písní Martin E. Kyšperský.
Posun Květů od předposlední studiové desky Myjau k novince
Bílé včely je znatelný. Začněme od hudby samotné – skupina zní
o poznání syrověji, rockověji. Proč? Jste momentálně toho
názoru, že v jednoduchosti, nepřikrášlenosti je síla?
Minulé album bylo sestaveno z písní napsaných pro lehoučké
divadelní představení. Já myslím, že i tak se nám tam dostalo
trošku melancholie, ale ne moc. A chtěl jsem, aby to byl krok
stranou, aby se v řadě našich desek dalo najít něco mimo
základní linii. Bílé včely zase navazují na to, co se dělo
předtím, ale protože utekl čas, a změnilo se hodně kolem, je
to úplně jiná deska, než řekněme Myjau. Syrovější,
minimalističtější, ale přitom pořád víc zpívám.
Na Bílých včelách jsou i texty podstatně nekompromisnější.
Dříve jste se v nich často inspiroval svými sny. Příběhy nové
desky jako by naproti tomu inspirovala ulice. Ztratil jste
v dnešní realitě iluze?
Náš producent Ondřej Ježek říkal, že mu připadá, že stojí víc
nohama na zemi. Tedy ne on, ale tohle album. V textech jsou
věci, které se opravdu dějí lidem kolem mne, ale zároveň se
nebojím otevřít kdykoliv dveře úplně volným asociacím. Když
přilétne nějaké slovo a dere se na jazyk vší silou, tak ho tam
pustím, protože to tak asi má být.
Úvodní píseň nového alba, My děti ze stanice Bullerbyn,
propojuje protagonisty slavné knižní reportáže o mladistvých
narkomanech s hrdiny literární selanky pro děti a mládež. Byl
v tom ten záměr – naznačit střet „neposkvrněného“ dětství
s neutěšeností světa, jenž čeká na každého, kdo vykročí
z rodného domu?
Lidé se tomu spojení většinou smějí, protože to zní tak
absurdně. A myslím, že si i na vteřinku zkouší tu kombinaci
vysnít. Třeba strčit Olleho a jeho kamarády do Berlína… Ale
jde o to, že v těch dětech na severu jsou někde uvnitř ty
druhé, zoufalé děti, co fetovaly v sedmdesátých letech, a
naopak, v těch smažkách zase najdete úplně čisté duše. Prostě
lidé jsou černí a bílí zároveň, právě tak jako moji spolužáci
ze základní školy, které potkávám a o kterých je ta píseň.
Všechno v jednom.
O konfrontaci představ se skutečností je i další silná píseň
Kámoši. Zpíváte v ní: „Všichni mí kámoši jsou mrtví anebo
v dálce“…
To byla kdysi jedna věta Keitha Richardse, četl jsem ji
v novinách. Řekl to o kumpánech, kteří už jsou dnes asi
opravdu staří páni. Já jsem si pak představoval, jaké to je,
být opuštěnej dědek. Ale samozřejmě je to metafora, protože
nějakou marnost a osamění cítím tu a tam taky. Podotýkám ale,
že nejsem smutný člověk, či dokonce tragický typ. To se tak
jen může zdát.
Album uzavírá písnička Marco Polo. Čím vás příběh slavného
cestovatele zaujal a co naznačuje umístění skladby na samotný
konec dosti temného alba – východisko, spásu, únik do krajů,
kde „za nocí bývalo slyšet jen pískání netopýrů“?
V pubertě jsem chtěl složit píseň, ve které zhudebním kus
učební látky. Říkal jsem si, že když si to potom budu zpívat,
zapamatuju si díky melodii ta fakta. Pochopitelně kravina.
Proto mi taky trvalo půl života, než jsem tu píseň doopravdy
napsal. První sloka jsou jen fakta o Marco Polovi. Ale když
jsem přemýšlel o obdivu který musel cítit jeho přítel, který
ve vězení zapisoval jeho paměti, připomnělo mi to jiný příběh.
Jednoduše, že je třeba opustit s láskou svého guru a vydat se
po vlastní cestě. A taky najít v sobě něco dobrého, i kdyby to
mělo být v poslední chvíli té cesty. Proto taky ten citát
z filmové sci-fi Blade Runner o slzách v dešti.
Květy bývají považovány za vyústění silné brněnské
alternativní scény osmdesátých let. Cítíte s kapelami jako
Z kopce, Pro pocit jistoty nebo E jisté spříznění?
Já si jich vážím, doopravdy mi to přijde jako silná hudba i
jako inspirativní projev svobody. Ale jestli můžu sám sebe
reflektovat, tak myslím, že stačí pustit si tyto kapely a pak
nás, a je to úplně jiná energie.
Vaše texty jsou velmi osobité, Květy se díky nim výrazně liší
od většiny toho, co se na české rockové a folkové scéně
prezentuje. Jste velký čtenář? Co ovlivnilo váš vztah
k jazyku, ke slovu?
Lidé si vždycky mysleli, že čtu odmalička, protože jsem byl
spíš introvert, zadumaný. Ale já s tím začal až hodně po
dvacítce, předtím jsem se spíš flákal, nebo snil o hudbě... A
teď mne to chytlo hodně, poslední léta čtu, dokonce jsem dal
dohromady Čtenářský kroužek – do nějakého už založeného mne
nikdo nepozval... Ale to je vtip. Doháním hodně věcí, které
jiní četli jako daleko mladší. Svět podle Garpa,
Chladnokrevně, Na cestě, Cizinec, Jméno růže, Pěna dní, Cesty
na Sibiř. Dokonce Petr a Lucie. Krásnej pocit. Kdyby to šlo,
opustím úplně internet a budu jen v tomhle světě.
Zabýváte se i výtvarným umění, vždy jste se přinejmenším
podílel na obalech alb Květů – a nyní jste kolážemi vyzdobil
celý buklet Bílých včel. Jak surreálná výtvarná podoba nového
alba vznikala?
Obal desky, tedy i ta malá knížka v ní, je vždycky konkrétní
výzva donutit se dotáhnout něco výtvarného do konce. Před lety
mi učarovalo dělat koláže, protože malovat jsem nikdy neuměl,
s počítačem je to taky bída. Ale spojování věcí citem, a
vlastně vytváření úplně nekonečného světa, to je dost
vzrušující. Měl jsem štěstí, že se mi zdál sen, který určil
příběh koláží a bookletu pro toto album. Vlastně i název. Ale
nechci to znova říkat, je to popsáno přímo v něm.
Na vaše koncerty se už dneska shánějí lístky docela
obtížně. Myslíte, že tak výlučná hudba, jakou hrají Květy, se
někdy může stát masovou záležitostí?
Netipoval bych to, ale člověk nikdy neví. Chodí na nás v
průběhu let více a více lidí, ale že bychom měli plno,
kamkoliv přijedeme, to určitě ne. Já ale cítím úplně největší
štěstí, když to prostě jen děláme dobře a naplno. Zní to jako
klišé, ale opravdu v tom je největší síla. To okolo už nějak
přijde.
Květy dosud vydaly devět alb. Máte už představu, kam se kapela
vydá na „jubilejním“ desátém?
Na to je ještě příliš brzo. Možná si koupíme jen staré
syntezátory a budeme hrát elektro, možná to bude ještě
kytarovější, a možná se vrátíme k začátkům a uděláme hudbu pro
kýble a kastroly. Vždycky mám nějakou představu, ale ta je
hodně v dálce. A pak pomaličku vystupuje z mlhy. Uvidíme.
Milan Šefl
Foto Roman Franc |
