|
|
Všechny ty večery v roce Seveřanů
S výsledky výroční ankety Týdeníku Rozhlas o nejsilnější
kulturní zážitek roku 2012 jste se mohli seznámit v minulém
čísle, nyní následuje její rozhlasová část. Redaktorů,
spolupracovníků redakce i samotných tvůrců jsme se opět po
roce zeptali na jejich největší posluchačskou radost
posledních měsíců, a třebaže někteří odmítli s tím, že jejich
rozhlasové zážitky jsou nepublikovatelné, stejně se našlo dost
reflexí k vytvoření jistě ne vyčerpávající, ale snad zajímavé
názorové mozaiky.
 Ivan
Němec, publicista
K pozoruhodným letošním premiérám řadím rozhlasovou hru,
kterou zkušený norský dramatik Jesper Halle nazval Muž činu a
v rámci cyklu Severské jaro ji nastudoval režisér Aleš Vrzák.
Upoutala mě tím, jak se z mezilidského konfliktu mezi dvojicí
Arabů a mileneckým párem, jenž vyvrcholí znásilněním dívky,
začnou vyklubávat vážné aktuální problémy související
s evropskou imigrací. Inscenaci hry s kompozičně komplikovanou
fabulí, do níž vstupuje řada vnitřních monologů, a vyžadující
i četné dramatické proměny situací a prostředí, zvládl režisér
obdivuhodně. Natáčel ji v exteriérech, rozhlasovém plenéru i
nekonvenčních interiérech, a tak se mu za pomoci hudby a
dalších zvukových prostředků podařilo vytvořit autenticky
působící dílo. K jeho hodnověrnosti přispěly i výborné herecké
výkony, mezi něž patřilo i ztvárnění dvou postav, které byly
nekonvenčně obsazeny alžírskými představiteli.
Foto Pavla Hodková
Tomáš Pilát, redaktor ČRo 3 – Vltava
 Vybrat
si jeden rozhlasový zážitek je složité, obzvláště „moje“
Vltava jich nabízí několik
denně. Pokud ale mám vybrat, zmíním projekt s názvem Na sever!
vysílaný v rámci
Severského roku. Jeho autorem a moderátorem je Jan Burian,
osobnost vskutku renesanční: písničkář, spisovatel, filmař,
badatel, průvodce a, jak je vidno, i skvělý rozhlasák. Ve
zmíněném cyklu představuje posluchačům severské státy ze všech
možných i nemožných úhlů, zabrousí tu do muziky, tu do
výtvarného umění, tu do literatury, tu do vědy. Seznamuje nás
se zajímavými místy a pozoruhodnými osobnostmi. Není
jednoduché vymyslet a připravit na každý den zajímavý pořad;
Jan Burian to ale umí, zdaleka se nevyčerpal a navíc je jeho
povídání opravdu podmanivé.
Foto Indies MG
Alena Sojková, redaktorka Týdeníku Rozhlas
Rozhlas je médium, které umí krásně překvapit. Jen si
představte, v průběhu noci dokončujete práci, vyměňovat
cédéčka v přehrávači se vám nechce, navíc se ani nemůžete
rozhodnout, co si pustit, protože všechno, na co si
vzpomenete, je obehrané, nedostatečně aktivizující nebo naopak
rušivé. V tyhle hodiny střídám Dvojku (Barvy hudby Zlaty
Holušové), Vltavu (Noční vlnu jazzu a předjitřní hodinku Mezi
drakem a hadem, nejraději s Petrem Dorůžkou) a Radio Wave,
které opravdu není jen pro mladé. Tyhle noční hodinky s
hudbou, která nenudí a udrží člověka bystrým, mám ráda. Škoda
že člověk potřebuje spát.
 Jiří Vejvoda, publicista
V červnu 2012 se v rámci své cesty do Velké Británie vypravila
barmská disidentka a politička Su Ťij do londýnského sídla
BBC. A bylo to velmi emotivní setkání. „Během mnoha let mého
domácího vězení jste byli mým jediným spojením se světem,“
svěřila se v redakci vysílání do zahraničí BBC World Service.
„Díky vám jsem se dozvídala, co je nového, ale vstřebávala
jsem i spoustu dalších zajímavostí. Pro osamělého člověka je
rádio požehnáním... Jen se mi zdá, že poslední dobou se moc
zaměřujete na zpravodajství. A opomíjíte publicistiku, která
mě obohacovala nadčasověji.“
 Milan Pokorný, šéfredaktor Týdeníku Rozhlas
„Moje mysl sobě žádá, mozek můj mě ponabádá, abych začal píseň
pěti, abych jal se vyprávěti...“ Tak zvaly od 2. června po
dvacet pozdních večerů vltavské Stránky na dobrou noc
posluchače do světa Kalevaly – severské mytologie plné
běsnících živlů a herojských činů. Přestože vyprávění o
„věčném mudrci“ Väinämöinenovi, kováři Ilmarinenovi a
Lemmikäinenovi, jenž vstal z mrtvých, do češtiny přebásnil
Josef Holeček už v roce 1895, dobře se poslouchalo i v roce
2012. Obrovskou zásluhu na tom má ostravský herec Jan Fišar,
který si tím řekl o nominaci do ankety Neviditelný herec.
Alena Blažejovská, redaktorka ČRo Brno
K mým zážitkům patří dokumenty ze soutěže Sdružení pro
rozhlasovou tvorbu Report. Skvělých bylo víc než cen,
například pořad Dana Moravce Occupy Prague o revoltujícím
stanovém městečku. Jako posluchačku i pedagožku mě potěšila
rozhlasová pásma Prostějov Edvarda Valenty a Choditi s koulí
na noze je sotva vtipný nápad, která v cyklu Schůzky
s literaturou na stanici Vltava odvysílali studenti Divadelní
fakulty JAMU Marek Petřík a Tereza Adámková. První bylo
věnováno Prostějovu a Edvardu Valentovi, svým tvarem bylo
poctou legendárnímu pásmaři Františku Gelovi. Druhé si
elegantně a vtipně poradilo se 100. výročím narození Bohuslava
Brouka, enfant terrible české avantgardy. Studenti je i
režírovali s vědomím, že pásmo se může blížit rozhlasové hře a
držet přitom trumf autenticity.
Přemysl Hnilička, publicista
Ačkoliv byla hra Toma Roba Smithe Dítě číslo 44 natočena již v
roce 2011, premiérována byla až v únoru letošního roku, proto
jako první jmenuji právě ji. V dramatizaci Šárky Koskové a v
režii Dimitrije Dudíka vzniklo mnohovrstevnaté, syrové a
nelehké dílo ve vynikající interpretaci (Martin Myšička, Jan
Hartl, Stanislav Zindulka, Jaroslav Kepka a mnozí další).
Výborně dopadla také ostravská inscenace hry Renaty Putzlacher
Gustav a Alma (režie Radovan Lipus, v hlavních rolích Anna
Cónová a Norbert Lichý), ironická brněnská inscenace Když
slunce zapadá, většina lidí konečně odchází z kanceláří!
(Elfriede Jelineková, režie Martina Schlegelová) či k
zamyšlení provokující Muž činu Jespera Halleho (režie Aleš
Vrzák). Celkově to byl vůbec úspěšný rok, pozoruhodných titulů
je rozhodně více než nezdarů.
Foto Tomáš Tesař
Alena Zemančíková, redaktorka ČRo 3 – Vltava
 František
Fröhlich přispěl do Severského roku na Vltavě cyklem Listování
s Ibsenem, ale také zásluhou kolegyně Renaty Venclové svými
Osudy. Slyšeli jsme tak nejen brilantní, originální a vtipně
podané rozbory Ibsenových
dramat, ale také příběh intelektuála, kterého formovala
atmosféra i kolegiální ovzduší šedesátých let dvacátého
století. Lidé jako František Fröhlich mají zásluhu na tom, že
česká kultura zůstala v kontaktu s kulturou západu i
evropského severu i v dobách, kdy se tam jezdilo téměř
výhradně do emigrace. Druhým zážitkem byla pro mě spolupráce
s Josefem Rauvolfem a Kryštofem Markem, jakož i s režisérem
Vladem Ruskem a interprety Davidem Novotným a Jaroslavem
Pleslem na četbě na pokračování Vize Codyho Jacka Kerouaca.
Propojení slova s jazzovou hudbou i Kerouacův automatický
proud řeči připomněl, že ačkoliv autorovi by letos bylo
devadesát let, je jeho způsob psaní dodnes avantgardou.
Jakub Kamberský, publicista
Určitě by mi srdce krvácelo, kdybych z množství kvalitních
pořadů, odvysílaných napříč všemi stanicemi, měl jmenovat
pouze jeden jediný. Silné prožitky jsem kupříklad pociťoval u
většiny dramatických premiér Severského roku na Vltavě.
Nezapomenutelné byly pro mne z realizačního hlediska inscenace
Muž činu (režie Aleš Vrzák), Pieta (režie Lída Engelová) či
Najednou (režie Petr Mančal). Zcela odjinud bych jmenoval
verneovský muzikál Na kometě (režie Dimitrij Dudík). Nicméně
nejsilnějším zážitkem byla pro mne dvoudílná inscenace románu
Toma Roba Smithe Dítě č. 44, pojednávající o masových vraždách
dětí a praktikách tajných služeb ve stalinistickém Rusku
padesátých let. Tento opus ve mně opravdu dlouho rezonoval.
Foto Michael Tomeš
Petr Pavlovský, publicista
Největší rozhlasový zážitek pochází z východních Čech. Byl to
osmidílný seriál, nazvaný Když jsem vandroval, muzika hrála.
Divadelní paměti loutkáře Jana Dvořáka, nádherný
radiodokument, vysílaný na Praze každou středu do konce
listopadu.
Jan Burian, písničkář
Můj největší rozhlasový zážitek roku byla diskuse o hudbě na
Radiožurnálu... Ale mám-li se vyjádřit vážně, tak to byl
Páteční večer s Jaroslavem Vostrým autorů Renaty Venclové a
Radovana Lipuse. Nadchlo mě, že někdo umí udělat takový pořad
a že si ho můžu cestou z koncertu vychutnat. Jinak mě
povrchnost, rozjásanost a hlavně sebechvála v rozhlase
většinou opravdu odpuzuje.
Miloš Doležal, básník, redaktor ČRo 3 – Vltava
Islandský dokument s názvem Still Swimming (Co vlny
neroztříští) autorky Thorgerdur Sigurdardottir, vysílaný na
podzim na Vltavě. Skutečný baladický příběh, studená smrt i
vroucnost otce, rej i divoká zákeřnost živlů (i ve zvuku),
plachost i naléhavost, přítomnost tajemství, „vyplouvání“
obrazů z dětství, z krajiny, ze snů a mystických setkání se
zemřelým. Minulost – tak živě, jemně přítomná v našich
životech (často přehlušovaná, přebíjená), v tomto dokumentu
podivuhodně zaznamenána, zdokumentována. Výborný dramaturgický
tah Evy Nachmilnerové i zdařilé české znění.
Agáta Pilátová, publicistka
Zaujala mě hudební vyprávění i výběr hudby redaktora Vltavy
Petra Vebera zejména
 z cest po stopách českých muzikantů ve
světě a jeho pořady s duchovní hudbou. Hovoří poutavě a
zasvěceně, s osobním nasazením a přitom s nevtíravou
uměřeností. V říjnu se mi moc líbily vzpomínky historika a
diplomata Františka X. Halase v programové řadě Osudy; přinesl
nejen spoustu nových informací o svém otci básníkovi, ale
například zachytil dobovou atmosféru, zajímavosti o práci na
překladu bible. Vynikající byl říjnový Radiodokument o
likvidaci „rodinného tábora“ v Osvětimi a taky Páteční večer
věnovaný Jiřímu Grušovi.
Hana Primusová, spisovatelka
Stejně jako loni vyzdvihnu Páteční večer na Vltavě. Kvůli
televizi ho neposlouchám vždy (nechci jako každý druhý pitomec
říkat, že „sleduji dokumenty na ČT2“, ale my se na ně
s manželem fakt díváme a v pátek večer bývají zajímavé),
dopřeju-li si ho však, málokdy se zklamu. 30. listopadu mě
velice zaujala a poučila výborně připravená dvouhodinovka Na
stopě severské detektivky. Mám k tomuto tématu vztah – s
Martinem Beckem Maj Sjöwallové a Pera Vahlööa jsem, dá se
říci, vyrůstala, znám i jeho „kolegy“ a jejich stvořitele
(zatím poslední, co jsem četla z děl skandinávské
detektivkářské tvorby, jež přesunula žánr ze škatulky „jen
detektivky“ do kategorie kvalitní beletrie, je Dinosauří peří
Sissel-Jo Gazanové – a doporučuji!). Zita Senková, jejíž práci
mimochodem sleduji soustavně, neboť v ní dlouhodobě vyniká, si
do pořadu erudovaně vybrala erudované hosty, s nimiž erudovaně
hovořila, a komponovaný pořad připravila v šíři a hloubce
překonávající má dosti náročná očekávání.
Milan Šefl, redaktor Týdeníku Rozhlas
Český rozhlas by měl soustavně vymýšlet cesty, jak vzbudit
zájem u lidí, kteří si s veřejnoprávním rádiem zrovna
netykají. Potenciálních posluchačů jsou mraky a čekají na
oslovení – ve vysokoškolských učebnách i kolejích, za volanty
automobilů a jistě i v hromadných dopravních prostředcích. Mým
rozhlasovým zážitkem roku byl úžas cestujících, k nimž náhle
na stanici metra Můstek promluvili protagonisté jedné z
Minutových her – v rámci skvěle vymyšlené spolupráce mezi
Českým rozhlasem a Dopravním podnikem hl. m. Prahy. Za dobrý
nápad, jak dát konkrétně o Vltavě vědět, jakož i za celý
nápaditý projekt miniaturních rozhlasových her, včetně
přehledného webu, si tým „Minutovek“ zaslouží uznání a
respekt.
Foto Tomáš Vodňanský
Připravil Milan Šefl
|
