|
|
Boj s morem není dobojován
Na konci srpna 1942 si Albert Camus napsal do svého deníku:
„Mor. Nemůžu se z toho dostat. Příliš mnoho ‚náhod‘ při psaní.
Je třeba se striktně držet myšlenky. Cizinec zpodobuje
obnaženost člověka tváří v tvář absurditě. Mor hlubinnou
rovnocennost individuálních hledisek tváří v tvář téže
absurditě. Je to pokrok, který bude zpřesněn v dalších dílech.
Mor však mimo to dokazuje, že absurdita ničemu neučí. To je
definitivní pokrok.“
Zdá se, že několik útržkovitých poznámek může být klíčem ke
čtení románu, který Camus vydal až pět let poté, v roce 1947.
Jeho děj zasadil do alžírského města Oran. Znal ho důvěrně ze
svých pobytů a byla mu známá i historie zdejší cholerové
epidemie. Ta zabila krátce po francouzské kolonizaci v roce
1849 většinu obyvatel města. Camus přesadil děj do roku 1940,
i to možná přispělo k tomu, že román byl často vykládán jako
zpodobnění vichistického kolaborantského režimu – či přímo
fašismu – a rezistence proti němu. Při podrobnějším studiu
Camusova díla, zvláště filozofických pojednání Mýtus o
Sysifovi a Člověk revoltující, však nutně vystane pochybnost,
není-li tento výklad příliš zjednodušující, hodící se spíš
jako zkratkovitý slogan na záložky knižního obalu.
Styl románu připomíná dílem kroniku a strohost jazyka,
nejednoznačnost významů vět upomíná zase na Kafkův Proces.
Spolu s lékařem Bernardem Rieux, který při líčení historie
morové epidemie využívá zápisky intelektuála Tarraoua,
sledujeme počátky epidemie, jíž nikdo nevěnuje patřičnou
pozornost. Teprve když mor propukne v plné síle, uvěří městská
rada varování doktora Rieuxe a město hermeticky uzavře. Od
této chvíle se Oran stává územím karantény, nikdo nesmí ven a
nikdo nesmí dovnitř. Doktor Rieux a skupina jemu blízkých,
velmi rozmanitých lidí začíná svůj boj proti moru. Epidemie
zatím mění celou společnost, tváří tvář smrti padají masky,
jedni zatracují boha, druzí ho nacházejí, jedni rabují, další
pomáhají.
Strohý, téměř reportážní autorův styl líčí bez emocí událost
za událostí. V nehrdinských hrdinech románu a jejich
neokázalých postojích lze spatřit podoby Camusova člověka
revoltujícího, který teprve tváří v tvář smrti, na prahu
katastrofy, utvrzuje smysl života.
V roce 1943 v Paříži si Camus poznamenává do deníku: „Pro
člověka není svobody, dokud nepřekoná svůj strach ze smrti. Ne
však sebevraždou. Kvůli jeho překonání se nesmí vzdát sebe.“ I
tato slova mohou být dalším klíčem ke čtení románu. Každopádně
je fascinující pomyšlení, že Camus vydal toto dílo v poválečné
atmosféře sympatií francouzské levice ke komunismu, v době
literatury plné patetického hrdinství, do níž nepatetičtí
Camusovi hrdinové, plni existenciálních pochyb, vůbec
nezapadali.
„Boj s morem není dobojován, protože ho nosíme stále v sobě,“
poznamenal autor na závěr knihy. A co je to mor, to ať si
rozhodne sám čtenář. Anebo posluchač dramatizace Jana Vedrala,
jejíž premiéru ne náhodou uvádí Český rozhlas 3 – Vltava v
sobotu 19. ledna - v památný den smrti Jana Palacha.
Hynek Pekárek, vedoucí Tvůrčí skupiny
literárně-dramatické tvorby ČRo
|
