|
|
O děsech pod zemí i na povrchu
Polská režisérka Agnieszka Hollandová se už několikrát vrátila
do válečných časů, aby prozkoumala lidské chování ve
vyhrocených podmínkách. Nejnověji tak učinila ve filmu V
temnotě. Své skrývající se hrdiny tentokrát uzavřela do stok
městské kanalizace. Sice není první, kdo s takovým nápadem
přišel, už v polovině padesátých let natočil Andrzej Wajda
Kanály, kde vzdal hold hrdinným účastníkům varšavského
povstání. Agnieszka Hollandová se v příběhu zasazeném do Lvova
pokusila naopak zprostředkovat pramálo povznášející zážitky
lidí při dlouhodobém ve smrdutém podzemí. Ohrožoval je nejen
hlad a stres vedoucí k nesnášenlivosti, ale také nepřátelské
vpády.
Pro snazší pochopení kontextu musíme připomenout, že dnes
ukrajinský Lvov v meziválečném období patřil Polsku, po
vypuknutí druhé světové války se jej nakrátko zmocnili Rusové,
načež jej obsadili a hrůzovládu nastolili Němci. Tomu
odpovídají i napjaté vztahy mezi jednotlivými porobenými
národnostmi – Poláky, Ukrajinci a židy: vládnou tu
antisemitské předsudky, včetně nejprimitivnější úrovně dané
tvrzením, že „židi nám ukřižovali Krista Pána“. Ale na židech
bylo možné vydělávat: Němci za dopadení uprchlíků vypsali
odměnu. Avšak zlodějíček a šmelinář Leopold Socha zvolil ještě
výnosnější podnikání – ukryl skupinku zoufalých židů
v podzemních kanálech, v jejichž spleti se jako správce
městské kanalizace dokonale vyzná. A hodlá jim pomáhat,
zásobovat je jídlem a vodou tak dlouho, dokud budou mít čím
platit.
Robert Wieckiewicz, jenž ztělesnil Sochu, si pohrál
s vychytralostí i ziskuchtivostí svého hrdiny, ale také s
narůstajícím tlakem svědomí, kdy si začíná připouštět
odpovědnost za osud svých svěřenců. Hollandová si hodně dala
záležet zejména na drobnokresbě všedních dnů pekla pod zemí.
Dominuje světelná autenticita: zprostředkování stísňujících
kanálů je nanejvýš sugestivní. Avšak hrůzné není jen vylíčení
podzemí, zdůrazněné nervními jízdami kamery v uzoučkých
chodbách.
Děsy se dějí i na povrchu. Strneme při průhledu do pracovního
tábora, kde zastřelení podvyživeného nešťastníka je všední
záležitostí, provázenou houpavými melodiemi Straussových
valčíků, jak je ochromeně vyluzuje vězeňský orchestr. Ještě
drtivější je ovšem závěrečný dovětek: už po osvobození města
obětavý Socha zahyne pod koly neovladatelného auta, když se
pokusil odnést dítě, které před vozidlem nestačilo včas utéci.
Šířila se pak zvěst, že jej stihl trest boží za to, že
zachraňoval židy…
Jan Jaroš, filmový publicista
|
